Můj příběh: Tlačila jsem na dceru, ať o své cukrovce mluví. Nakonec se ukázalo, že to obě vidíme jinak

Můj příběh: Tlačila jsem na dceru, ať o své cukrovce mluví. Nakonec se ukázalo, že to obě vidíme jinak
Pro rodiče je často diagnóza chronického onemocnění jejich dítěte velmi náročná Zdroj: Freepik

Patnáctileté Bětce, dceři Marie, řekli, že má diabetes. Sama se s tím vyrovnávala způsobem, který v tu chvíli považovala za nejlepší. Marie to však viděla jinak. Na Bětku tlačila, snažila se s ní o tom hovořit, avšak neúspěšně. Až onemocnění manžela Ondry dovedlo Marii k uvědomění, že svým blízkým nedává prostor, který pro své onemocnění potřebují. Dokázala to ale změnit?

Když mé dceři diagnostikovali cukrovku, bylo jí patnáct let. Citlivý věk, ve kterém je každý zákaz problém a jakékoliv omezení nepřichází v úvahu. Tady však nebylo na výběr a my museli s manželem zakročit jako autorita. Nevím, pro koho z nás tří to tenkrát bylo těžší.

Některé ultrazpracované potraviny škodí zdraví mnohem více než jiné. Patří mezi ně i masné výrobky

Vědci v rámci závěrů studie, která zahrnuje třicetiletý výzkum, uvádějí, že některé ultrazpracované potraviny jsou hlavními faktory, které ...

Vždy nám dělala radost, její náhlá odtažitost pro mě byla rána

Bětka byla vždy bezproblémové dítě. Dobře se učila a dělala nám radost. Každý rodič vám řekne, že jeho dítě je výjimečné nebo má nějaké speciální nadání. Od toho rodiče jsou, aby tohle ve svých dětech viděli. Běta hodně četla, vyhrávala všechny češtinářské olympiády a už v deseti letech sepsala svou první knížku o putování za pokladem, kterou nám po večerech četla. Vážně jsme nemohli být pyšnější a často jsme se dojímali nad tím, jaké máme štěstí. Druhé dítě nám dopřáno už nebylo, nešlo to. Možná tehdy jsem se na dceru hodně upnula.

O to těžší pro mě bylo, jakým způsobem se Bětka s diabetem vyrovnávala. Diagnóza cukrovky v ní však zpočátku veškeré ambice zadupala. Zavírala se v pokoji, nemluvila s námi, byla popudlivá. Snažili jsme se, aby v nás měla důvěru, ona však o naši přítomnost nestála. Jako matku mě to bolelo, protože jsem chtěla být člověkem, za kterým si přijde pro radu, když ji něco trápí. Manžel Ondra mi často říkal, abych jí dala čas. „Ona se srovná, uvidíš. Pokud potřebuje prostor, tak jí ho musíme dát,“ konejšil mě. Slíbila jsem mu, že s ní nebudu chvíli o diagnóze mluvit. Dělala jsem však opak.

Psychohygiena rodiče: Abyste se postarali o své dítě s diabetem, musíte se nejdříve postarat o sebe

Spokojený rodič rovná se spokojené dítě. I s diagnózou diabetu můžete žít plnohodnotný rodinný život. Nedovolte, aby vás diabetes zlomil. Být ...

Byl to můj strach, který mě poháněl

Když byl Ondra v práci, snažila jsem se s ní mluvit, vlastně tajně. Zpětně si myslím, že jsem jí až vyčítala, že ona se mnou naopak nemluví. Nemělo to žádný výsledek a Bětka byla čím dál uzavřenější. Celou situaci jsem začala řešit nejprve s jejím školním psychologem, následně se svým soukromým. Hledala jsem cesty, jak se ke svému dítěti navrátím a opět mu budu blízkým člověkem. Terapie mi však nepomohla, jakékoliv rady jsem ignorovala a následovala svůj mateřský instinkt. Zpětně si myslím, že jsem spíš následovala svůj vnitřní strach, který nesouvisel s mými blízkými. Tehdy jsem si to však neuvědomovala.

Během prvního roku se toho moc nezměnilo, Bětka si našla svou velkou lásku Tobiáše a pro nás se uzavřela o to víc. Byla zamilovaná, šťastná a usměvavá, já jsem však měla pocit, že do jejího života nepatřím. Její pečlivost se projevila i při cukrovce, zvládala tak vše na výbornou, ale nemluvila o tom. Nepotřebovala nás k tomu, abychom jí něco připomínali. A mě to stresovalo. Často se mnou hovořila o tom, kam chce jít na vysokou školu a jaké má plány do budoucna, cukrovce se ale vyhýbala. Nikdy jsme si o ní vlastně pořádně nepromluvily.

Chutná svačina pro diabetiky? Doma i na cestách přijdou k chuti špenátové muffiny se šunkou a sýrem

Špenát, jedna z hlavních složek našeho chutného receptu, je poměrně kontroverzní potravinou. Zatímco jedni ho milují, druzí ho naopak ze srdce ...

Na blízké se mnohdy zapomíná

Dva roky na to onemocněl manžel rakovinou a choval se úplně stejně. Hrdina, zvládal vše nad očekávání všech doktorů. Ale nikdy se o tom nebavil a doma jakékoliv rozhovory na tohle téma ignoroval. Až tehdy jsem si sama uvědomila, že každý máme jiný způsob, jak se vypořádáváme s nemocí a životními útrapami. Jeden kolem sebe potřebuje mnoho lidí a druhý nikoho. Nevypovídá to nic o tom, jak miluje své okolí. Neuměla jsem dát Bětce ani Ondrovi dostatek prostoru, který tehdy potřebovali a potřebují stále. Pro nás to byly dvě zatěžkávací zkoušky, které mnohé změnily. Změnily nás jako lidi, jako rodinu. Možná jsme si blíž, možná jsme si dál. Umíme spolu však sdílet i věci, o kterých nehovoříme. Později jsem si uvědomila, že můj tlak na ostatní, aby se mnou hovořili a necítili se sami, nebyl jejich problém, ale můj.

To já jsem toužila po tom, abychom o tom narovinu mluvili, protože toho na mě bylo moc. To já jsem doufala, že mé ochranářské sklony ochrání ty druhé. Zapomněla jsem chránit sebe a vnímat, zda se s tím sama vůbec nějak vyrovnávám. Učím se, že můj způsob vypořádávání se s realitou může být na hony vzdálený tomu, jak se s ní vypořádává někdo druhý. Nikdy mě nenapadlo, že to vlastně necítíme stejně. Diagnóza cukrovky je náročná i pro ty, kteří stojí jen opodál. Zapomínáme však myslet i na sebe, protože nám to mnohdy přijde sobecké. A to je špatně.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Marií

1111

Diskuze k článku