Můj příběh: Podcenil jsem léčbu cukrovky. Bojím se, že neuvidím dceru dospívat

Můj příběh: Podcenil jsem léčbu cukrovky. Bojím se, že neuvidím dceru dospívat
Pan Marek má kvůli neléčené cukrovce závažné zdravotní problémy Zdroj: Freepik (@freepik)

Nebylo mi ještě ani čtyřicet, když mi diagnostikovali cukrovku 2. typu. Kdybych tenkrát věděl, jak strašně si zkomplikuju život a že budu v padesáti téměř na odpis, přistupoval bych k životu a hlavně diabetu úplně jinak, říká pan Marek. Dneska ví, že čas nelze vzít zpátky – a stejně tak se mu nevrátí zrak, o který přichází, jakož ani zdraví, které si svým bohémským způsobem života zcela podlomil.

Začalo to vlastně úplně nevině – byl jsem se u doktorky nechat vyšetřit, protože jsem potřeboval potvrzení do nové práce. Blížila se mi čtyřicítka, na preventivní prohlídce jsem nebyl spoustu let. A tak mi doktorka odmítla dát potvrzení bez řádného vyšetření. No, abych to zkrátil – přišla na to, že mám vysoké hodnoty cukru v krvi. Po kontrolních testech mi nakonec řekla, že mám cukrovku 2. typu a poslala mě k diabetologovi, který mi dal nějaké léky. Vzal jsem si jich pár na začátku, ale bylo mi po nich zle – střeva se hlásila o slovo na každém kroku a musel jsem pořád hledat záchod, protože jsem měl průjem. To opravdu nebyla dobrá vizitka pro vstup do nového zaměstnání, a tak jsem se na léky vykašlal.

Co je nejlepší na popraskané paty? Nejen diabetikům pomůže důkladná péče o nohy i správný výběr obuvi

I když většinou popraskané paty nezpůsobují vážné problémy, mohou – zejména pro ženy – představovat estetický problém, a často také zapříčiňují ...

Vysoké hodnoty cukru mi přišly normální, vždyť mi nic nebylo

Přestal jsem brát prášky a rozhodl se, že upravím stravu, budu držet dietu, přidám trochu pohybu a bude to v pohodě. Však přece cukrovka 2. typu je především o úpravě stravy a pohybu, ne? Jenže, znáte to… V práci byly stresy, přes den jsem se moc nestíhal najíst, při cestách mezi městy jsem jídlo řešil ve fast foodech, doma jsem večer vybílil ledničku a šel spát. K tomu jsem rád zašel na pivko a občas i nějakého toho panáčka, však zapít fotbal se musí… Manželka ze mě byla zoufalá, ale její výtky jsem bral na lehkou váhu. Občas mě donutila změřit si cukr glukometrem, hodnoty jsem míval na lačno i přes 15, ale přišlo mi to normální. Však mi nic nebylo, necítil jsem se nijak nesvůj, občas jsem byl unavenější, ale přičítal jsem to stresu v práci.

Vánoce jsem strávil na JIP

Můj – možná trochu bohémský – život se od základů změnil před dvěma lety. Na Štědrý den jsem místo kapra a salátu odjel záchrankou do špitálu. Diagnóza zněla infarkt. Nebudu nic zastírat, slezl jsem hrobníkovi z lopaty. Byl jsem v nemocnici skoro měsíc, než mě dali dohromady. Jenže tím moje problémy vlastně teprve začaly. Doktoři mě upozornili, že moje tělo je ve špatném stavu – cukrovka mi, jak tomu říkám já, „sežrala“ cévy a poškodila orgány i nervy.

Kam s použitými jehlami z inzulínových per? Do lékárny ne, musí být zlikvidovány jako nebezpečný odpad

Injekční stříkačky ani jehly rozhodně nepatří do domovního odpadu ani do kontejnerů na tříděný odpad. Jedná se totiž o mimořádně nebezpečný ...

Bez berlí nedojdu nikam, zrak se neustále zhoršuje

Už jsou to skoro dva roky, kdy jsem si poprvé uvědomil, že cukrovka sice nebolí, ale o to horší důsledky může mít. Nyní jsem ve stavu, kdy kvůli diabetické neuropatii téměř necítím nohy, navíc mi praská kůže a na jednom lýtku už se mi udělal bércový vřed. Bez berlí ujdu sotva pár kroků. Co je ale ještě horší, je to, že slepnu. Mám prý diabetickou retinopatii, takže se mi zhoršuje zrak, a to dost rapidně. A o tom, jak vypadají moje zuby, je lepší asi nemluvit…

Svou nedbalostí jsem připravil dceru o tátu

Dneska už vím, že jsem kvůli svému pohodlí a tomu, že jsem kašlal na léčbu, připravil dceru o tátu. Je na druhém stupni základní školy, za rok bude vycházet a já mám panickou hrůzu z toho, že ji neuvidím dospívat. Už dneska nefunguju jako plnohodnotný táta, nezvládnu s ní jezdit na kole, chodit na túry… Nezatancuju si s ní ani v tanečních, na maturitním plese, nebo na svatbě. Vlastně ani nevím, jestli se toho dožiju. A když ano, tak jestli to uvidím, nebo mě tam přivezou slepého na vozíku. Zklamal jsem a moc mě to mrzí, ale vím, že čas už nevrátím. Rozhodl jsem se aspoň podělit o svůj příběh, protože i kdyby měl „nakopnout“ aspoň jednoho diabetika k tomu, aby vzal rozum do hrsti a nekašlal na léčbu, kterou mu doporučuje doktor, budu šťastný. Protože tím třeba zachráním i nějaké dítě, které nepřijde o mámu nebo tátu. Diabetici, prosím, berte cukrovku vážně. Nebolí, ale dokáže moc ublížit – nejen vám, ale i lidem ve vašem okolí…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s panem Markem
Foto: Freepik

158403

Diskuze k článku