Můj příběh: Kvůli cukrovce se k nám nastěhovala tchyně. Od té doby prožívám peklo na zemi
Tchyně – věčné téma, kdy jedni stojí v silné opozici, a druzí si naopak nemohou vztahy s maminkou manžela či manželky vynachválit. Zlatý střed jako by snad ani nebyl. Andrea (48) si myslela, že se toho pomyslného středu dočkala po smrti tchána. Bohužel ale trval jen chvíli. Vše změnila diagnóza cukrovky.
Andrea bydlí s manželem v rodinném domě jeho rodičů – tchán s tchyní bydleli v přízemí, oni v patře. Na vlastní bydlení nikdy nenaspořili a zadlužovat se nechtěli, se třemi dětmi to přeci jen nebylo jednoduché. Takže Andrea raději trpěla výmysly tchyně a uklidňovala se tím, že má aspoň střechu nad hlavou a hlídací babičku na zavolanou. Ne vždy to ale bylo jednoduché.
Inkontinence v číslech O tom, že je inkontinence problémem, o kterém je třeba mluvit, jasně hovoří následující čísla: Jen u nás se s touto ...
„S tchyní jsme měly zpočátku neutrální vztah. Vlastně mě nikdy moc neřešila, až do doby, než jsem se k nim nastěhovala,“ vzpomíná Andrea. Petr, Andrein manžel, jí sestěhování nabídl hned po žádosti o ruku, se kterou Andreina nastávající tchyně zrovna dvakrát nesouhlasila. „Vlastně tenkrát Petrovi docela vyčítala, že do toho jde strašně hrrr, že jsme spolu jen dva roky. Já tehdy ještě neměla dostudovanou školu, takže na mě pohlížela jako na zlatokopku, která jde za penězi a barákem a nemá nikdy v plánu pracovat. Samozřejmě se mýlila, do práce jsem nastoupila už na konci studií a kromě mateřských jsem bez práce nikdy nebyla.“
Přesto si Andreina tchyně neodpouštěla různé uštěpačné poznámky a chodila Andreu aspoň neustále kontrolovat, jestli má doma pořádek. „Když přišla sama, bylo to docela v pohodě, to vždy jen něco utrousila a byl klid. Jak ale měla silnou oporu v tchánovi, nenechávala na mně nit suchou a měla pořád potřebu mi říkat, že ona by to teda takto nedělala, že ona by si nikdy nedovolila to a to, že ona musela tohle a tamto a že my mladí vůbec nevíme… Prostě měla pořád potřebu poučovat – ostatně učitelka se v ní opravdu nikdy nezapřela. Na druhou stranu ale musím říct, že mi vždy ochotně pomáhala s dětmi, i když samozřejmě i k výchově měla spoustu připomínek a výčitek.“
Když před čtyřmi lety náhle zemřel Andrein tchán, tchyně se na nějakou dobu uzavřela do sebe a po zhruba třech měsících začala fungovat jako úplně jiný člověk. „Přišlo mi, že jí došlo, že teď už má v domě jen nás, že jsme jediní, kdo jí vlastně takhle na blízku zůstal, a byla najednou milionová. Opravdu se snažila, byla milá, začali jsme ji s sebou brávat i na výlety a jednou s námi byla i na dovolené. Samozřejmě se v ní občas objevila ta její poučovací vlastnost, ale většinou jsme to rychle zahráli do outu a byl klid. Takže jsem vlastně konečně měla tchyni, kterou by si mohl kdekdo přát.“
Beran (21. března – 19. dubna) Milí Berani, připravte se na to, že se v průběhu jara budete muset vyrovnat se svou minulostí. Do vašeho života ...
Jenže éra zlaté tchyně vydržela jen do doby, než před půl rokem Andreině tchyni lékaři sdělili, že má cukrovku 2. typu. „Vlastně nevím, co se tenkrát zlomilo, ale přijde mi, že o sebe dostala strašný strach a bojí se, že umře stejně jako tchán. Ona byla vždycky ten typ, který si o sobě myslí, že nestárne a cítí se na třicet, a tak pro ni byla představa, že by měla taky někdy umřít, naprosto nepředstavitelná. Jenže od té doby, co má cukrovku, se neustále hlídá, pořád si měří cukr, ze stresu jí samozřejmě vylétnul i tlak, takže když nemá v ruce glukometr, tak má na paži tlakoměr. A jakmile má jedno nebo druhé trochu zvýšené, buď přiběhne hysterická k nám nahoru, nebo nám vyvolává do práce a panikaří, že určitě brzy umře. Od té doby, co je z ní diabetička, se s ní nedá normálně mluvit. Jediné, co řeší, je zdraví. O ničem jiném než o tom, jaké má glykémie, tlak, jaké má kdo v okolí nemoci, nebo kdo ze známých umřel, se s ní nedá bavit. A my jsme z ní všichni na mrtvici.“
Andrea proto zvažuje, že si zkusí promluvit s tchyninou obvodní lékařkou, a pokud ta nepomůže, zkusí tchyni dotlačit k tomu, aby si zašla za nějakým psychologem, který by ji dokázal vyvést z jejích utkvělých představ, že na ni smrt číhá na každém rohu. „Doufám, že se mi podaří dostat ji k nějakému odborníkovi, protože my jsme na ni krátcí. Přijde mi, že nás vůbec neposlouchá, nebo ani poslouchat nechce. Maximálně nám řekne, že my tomu nerozumíme a začne zase to své. Někdy mi přijde, že už je to u nás kdo s koho – buď trefí mě, manžela, nebo ji z jejích hysterií,“ uzavírá Andrea.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní hrdinkou Andreou