Můj příběh: “Partner nechce pracovat. Když ho ale opustím, nebude mít co jíst.”

Začalo to jako pohádka. Martin mě pozval na kafe, slovo dalo slovo a bylo to! A ještě tam také byla nějaká ta vzájemná sympatie, vášeň, touha a neskutečná zamilovanost. Těšila jsem se na každé ráno, protože na telefonu byla jeho zpráva. Na každý den, až ho uvidím. Jeho polibky byly magnet, potřebovala jsem cítit jeho vůni stále. Vlastně, když to teď píšu, uvědomuju si, jak se mi zalívají oči slzami. Všechno se pokazilo.

Můj příběh: “Tchyně nám darovala dům. Její podmínka však byla, že nebude i můj.”

Tchyně byla báječná ženská. Já si s ní tak rozuměla! Při každé návštěvě připravovala plný stůl dobrot, který skrýval neméně chutné varianty i pro ...

Sestěhovali jsme se spolu a bylo to nádherné

Martin byl diabetik a kdysi začalo takové jeho složitější období. Co jsem pochopila, tak se mu moc nedařilo zvládnout glykémie, byl z toho rozčarovaný a později přestal pracovat. Byl členem top managementu ve velké firmě a říkal, že mu stres z práce brání dostat cukrovku pod kontrolu. Respektovala jsem to. Navíc pro mě nebylo tehdy směrodatné, kolik vydělává.

Pak se krátce do firmy vrátil a tehdy jsme se spolu sestěhovali. Pronajali jsme si nádherný byt v centru Prahy, chodili jsme na večerní procházky, Vánoce byly nádherné. Někdy kolem jara dal ale Martin znovu výpověď. To bylo pro mě překvapivé, protože jsem nepočítala, že se tohle období ještě někdy vrátí. Ještě jsem ale nevěděla, co přijde potom.

Telemedicína: Alternativa ke klasické léčbě diabetu 1. typu?

V současné době je relativně snadné přenést velké množství dat, pomocí nichž může pacient s lékařem sdílet např. fotografie nebo různé naměřené ...

Jsem lapena ve vlastní pasti

Je to už totiž dva roky a Martin stále nepracuje. První rok to tak nějak šlo. Zkrátka jsem se smířila s tím, že mám doma diabetika a musím mu vyhovět. Vlastně ani nevím, zda je to normální a jak to mají ostatní. Chtěla jsem, aby se Martin cítil dobře. Jenže velmi brzy mi došly všechny úspory. Musela jsem platit nájem za dva, jídlo. O cestování jsem si mohla nechat jen zdát.

Zhruba po roce a půl jsem začala přemýšlet, že odejdu. Moje argumenty, že by se měl vrátit do normálního života, vůbec nepomáhaly. Začala jsem si říkat, že možná nechce pracovat, asi si zvyknul na pohodlí. Ačkoliv já stejně nechápu, že se nenudil. Jenže pak mi došlo, že když ho opustím, kde bude bydlet? Co bude jíst? Můžu to udělat? Neměla bych mu být oporou? A teď se místo hrdé, sebejisté ženy cítím být lapena ve vlastní pasti.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Káťou

134500