Můj příběh: “Netušila jsem, jak umí být děti zlé. Čekalo nás těžké rozhodnutí, dcera plakala a prosila, ať to neděláme.”

Když jsme dávali naši Elišku do první třídy, ani jsme vlastně nepřemýšleli, že by to měla mít těžké. Vždyť proč také. Ačkoliv to byl náš malý diabetik, nepřistupovali jsme k ní jako k nemocné. S příchodem do nového prostředí se ale ukázalo, že to občas může být i pořádný oříšek.

Můj příběh: “Partner je zlatý člověk. Když se ale rozčílí, křičí na mě i před lidmi.”

Dlouhé roky jsme byli s partnerem šťastní. Alespoň jsem si to myslela, protože jsem vlastně neznala nic jiného. Když jste v něčem až příliš ...

“Je přece jiná,” řekla mi učitelka

Eliška se do první třídy opravdu těšila. Když ale začala pár týdnů po začátku školy chodit se sklopenou hlavou a zavírala se do pokojíčku, zbystřila jsem. Nakonec z ní vypadlo, že se jí posmívají kvůli cukrovce. Děti prý před ní drží čokoládu a řvou na ni: “Nemůžeš, co?” Přišlo mi absurdní, aby se prvňáčci takhle chovali. A tak jsem se vydala do školy na obhlídku a chtěla si promluvit s učitelkou.

“Víte, to si sedne, že je Eliška jiná,” řekla mi hned na úvod. “Počkejte, jak jiná? Když má dítě ekzém, taky je pro Vás jiné?” vyštěkla jsem. “Ale cukrovka přece není ekzém, pro mě je to taky zátěž, že ji tu musím hlídat,” pokračovala a mně bylo jasné, že tohle zkrátka nikam nevede. “To možná není, ale Eliška si chce jako každé normální dítě hrát, tvořit a hledat si kamarády. V tom jiná rozhodně není. Přijde mi absurdní ji vyčleňovat z kolektivu, aby to od vás děti odkoukaly a chovaly se stejně,” řekla jsem a práskla dveřmi. “Tak si ji dejte jinam, když vám to tu nevyhovuje,” křičela za mnou.

Kuzu je tradiční součástí asijské kuchyně: Pro diabetiky má hned několik výhod

Mnohé výhody kuzu škrobu byly zkoumány také pod mikroskopem. Vědci se stále snaží objevovat jeho možná nová využití na poli přírodní i konvenční ...

Starejte se o to, kam své dítě dáváte

Ještě chvíli chodila Eliška na stejnou školu, když jsme ale viděli s manželem, že se to nelepší, rychle jsme hledali jinde. Eliška zpočátku nebyla nadšená a plakala doma, ať ji tam necháme, že tam má kamarádku. Prosila nás několik večerů za sebou. Jako pro mámu to pro mě bylo strašné. Bolelo mě to za ni. A bylo to mé nejtěžší rozhodnutí. Nedokázala jsem si představit, že zůstane u jedné kamarádky, aby ji 10 dalších dětí šikanovalo. Domluvila jsem jí, že ona kamarádka může samozřejmě pořád chodit k nám. Víte, já si odjakživa myslím, že dítě v sobě nemá zakódováno, že má být zlé na slabší. To vidí u dospělých. A je mi nesmírně líto, že se na základních školách ještě najdou učitelky, které hledají ve své práci tu nejjednodušší cestu.

Nakonec se nám poštěstilo najít školu, kde má Eliška kamarády, je tam šťastná a nikomu nepřijde vlastně ani divné, že je diabetička. Místní paní učitelka je báječná, vše dětem vysvětlila a ony to berou jako samozřejmost. Automaticky je požádala, kdyby viděly, že Elišce není dobře, ať jí to hned přijdou říct. Zahřálo mě to u srdce. A tak chci říct: Rodiče, dejte na svůj instinkt. Prostředí, do kterého své dítě posíláte každý den, je nesmírně důležité pro jeho rozvoj a psychickou pohodu.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Janou

413269