Můj příběh: “Nechci děti. U rodičů manžela se však nesetkávám s pochopením.”

Můj příběh: “Nechci děti. U rodičů manžela se však nesetkávám s pochopením.”
Lucii a Oldovi manželství klape na jedničku. I bez dětí. Zdroj: Freepik

Lucie našla svou životní lásku. S Oldou se vzali po půl roce té největší zamilovanosti, ani je nenapadlo vyjasnit si, zda jednou budou mít rodinu. Postupně však došli k tomu, že potomky nechtějí. Oldu k tomu vedla jeho cukrovka, Lucii touha po kariéře. Jsou tak šťastní a manželství jim klape – jenže svou snachu považuje tchyně Lída za zrádkyni. Olda je totiž jedináček, a když nebude mít potomky on, babičkou nikdy nebude.

S Oldou jsme se seznámili na narozeninách mé nejlepší kamarádky pět let zpátky. O ruku mě požádal už po půl roce, byli jsme tehdy zamilovaní až po uši. Je pravda, že jsme se tehdy vůbec nebavili, jak to vidíme do budoucna. Bylo nám oběma 25 let, na rodinu jsme vlastně ani nepomýšleli. Olda se mi později svěřil, že měl s cukrovkou I. typu velký problém udržet si partnerku. Pro mě to však nikdy překážka nebyla. Bylo to ale zásadní v našem rozhodování, co chceme pro nás v blízké budoucnosti.

Dospívání s diabetem: Většina dětí si sladkost dopřeje, na kompenzaci však zapomínají

Sedáme si do táborové jídelny – 20 dívek a 24 chlapců ve věku 12–17 let. Všichni mají cukrovku a léčí se inzulinem. Rozdáváme jim dotazník o ...

Rozhodli jsme se společně

Jednou mi totiž řekl, že se na potomky necítí, prý se bojí, že by měli také diabetes. Měli jsme o tom dlouhou diskuzi, kdy jsme zvažovali všechna zdravotní rizika. Já jsem to ale nevnímala děsivě, nebála jsem se. Však není nic jisté, proč se bát dopředu. Jenže čím výš jsem stoupala v práci na kariérním žebříčku – začala jsem se tehdy živit jako marketingová posila v jedné firmě, brzy jsem byla ředitelkou – na děti nezbýval čas.

A tak jsem se zhruba po třech letech vztahu rozhodla, že ani já po vlastních dětech nijak netoužím. A to není o tom, že bych je neměla ráda, naopak. Ale necítila jsem, že je na ně vhodný čas, ani že já se cítím připravena být matkou. Dlouho jsme o tom vlastně nemluvili a otázky, kdy už konečně budeme rodiči, nás nechávaly chladnými.

Květák v kuchyni diabetika: Vědci v něm objevili látku sulforafan, která dokáže regenerovat buňky slinivky

Přelom dubna a května je ideálním období pro vysazení sazeniček květáku. Žijete-li v teplejších oblastech, můžete s ním směle rovnou na záhon. ...

Přijdeme si jako zrádci

Tchyně měla pár týdnů poté oslavu šedesátin a tam přišla řeč znovu na naše budoucí děti. Načež mi přišlo jako báječný nápad oznámit, že jsme se s Oldou rozhodli zůstat bezdětní. Co do toho také má kdo mluvit, že? To jsem se ale krutě mýlila. Jeho maminka na mě vytřeštila oči a říká: “To snad nemyslíš vážně, Lucko? Já mám na vnoučata právo!” Zůstala jsem sedět jako opařená. “Jak to myslíte, Lído? To je přeci naše rozhodnutí.” “Ale Olda je jedináček, když nebudete mít děti vy, žádná vnoučata mít nebudeme. Jste sobci,” rozplakala se a utíkala pryč. Byl to nesmírně těžký moment pro nás pro všechny. Olda mě ujišťoval, že se zase uklidní a vše bude dobré.

Jenže od té chvíle s námi nemluví. Necítím se povinna někomu porodit vnouče jen proto, že to ode mě žádá a očekává. Tohle je přeci můj a Oldův život, my bychom si měli rozhodnout, jak ho skutečně chceme žít. Tchán se k tomu nikdy nevyjádřil – a já nemám odvahu zeptat se ho, jak to vidí on. Jsme soběstační, stavíme dům. Lítáme po světě, jezdíme na výlety. Užíváme si ten život tak, jak je dobře nám. Copak jim tohle nestačí, že jsme slušní lidé a žijeme zodpovědným životem? Manželství nám perfektně klape a necítíme, že bychom do něj chtěli přivést další členy. Proč se ale kvůli tomu cítím jako největší vyvrhel celé rodiny?

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Lucií

42823

Diskuze k článku