Můj příběh: Nečekané setkání mě zachránilo. Potkala jsem kamarádku mé zemřelé maminky

Můj příběh: Nečekané setkání mě zachránilo. Potkala jsem kamarádku mé zemřelé maminky
S emocí strachu neumí bojovat Zdroj: Freepik

Jindřiška žila velmi nezdravě už před tím, než se dozvěděla, že má cukrovku. Smrt maminky ji jen utvrdila v tom, že její život nemá smysl a nezaslouží si nic dobrého. Když došlo na potvrzení diabetu, svou diagnózu zpočátku odmítala a ignorovala jakákoliv pravidla. Až setkání s přítelkyní z matčiny minulosti jí dalo naději, že celou situaci zvládne.

Než mi diagnostikovali cukrovku, žila jsem „carpe diem“. Studovala jsem dálkově dvě vysoké školy a zároveň pracovala. Byla jsem na sebe pyšná, jak to zvládám. Budovala jsem si kariéru a měla pocit, že mě nemůže vůbec nic dostat na kolena. Byla jsem drzá, nevážila si věcí, které mi život nabízel, a zároveň jsem byla někde uvnitř sebe úplně zlomená. Randila jsem každý týden s jiným mužem a říkala tomu, že si užívám. Vysmívala jsem se všem, kteří neměli dobrou práci a peníze na drahé věci. Tak povrchní jsem byla.

Bazalka: Na vysoký tlak, imunitu i proti depresi. Navíc zapudí komáry a klíšťata

Bazalka (Ocimum basilicum) je aromatická bylina, která pochází z Asie a Afriky. Pokud jde o jídelníček, není nijak zvlášť bohatá na živiny, ale ...

Chovala jsem se nezodpovědně

Přej si a bude ti dáno, říká se. Moment, kdy jsem byla v minutě na úplném dně, přišel. Prvně to byla smrt maminky. Byly jsme si velmi blízké, ztratila jsem nejlepšího přítele. Několik dní po její smrti jsem měla pocit, že už nic nemá cenu. Vzala jsem si dovolenou v práci a pod dekou na gauči přemýšlela, zda se chci vlastně vůbec vrátit. Smysl nedávalo vůbec nic. Nevím, kdy se to otočilo, ale najednou jsem hluboký smutek topila ve svém workoholismu.

V práci jsem brala každý úkol, který se naskytl. Nic jsem neodmítala. Nikdy jsem nechodila domů z kanceláře před osmou večer. Byla jsem unavená, na pokraji sil, spala jsem pár hodin denně. A vlastně mi tak bylo dobře. Běžně jsem přišla domů a vypila láhev vína, chodila na divoké party uprostřed týdne. Pak jsem se smála tomu, že jsem spala sotva tři hodiny. Přišlo mi to jako vhodný způsob života. Vhodný způsob zahnání smutku. Myslím, že dát mi tenkrát v práci někdo dýchnout, tak bych se divila. S tím souvisel můj tristní stravovací režim, kdy jsem si objednávala pravidelně jídlo z fast foodů nebo nakupovala polotovary. „Víš, co do toho těla dáváš?“ ptávala se mě kamarádka. Ale mně na tom nezáleželo.

Můj příběh: Byla jsem naštvaná, že mám cukrovku, tak jsem si dopřávala. Dnes žádám o insolvenci a jsem v koncích

Vždy jsem byla fanouškem osobního rozvoje, teorie síly myšlenky a všeho, co se jen zdálky dotýkalo vesmíru. Když mi oznámili, že mám diabetes, do ...

Chodila jsem na místo, kde maminka zemřela

Ačkoliv jsem pracovala na dobré pozici a mé příjmy byly na můj věk opravdu vysoké, nikdy jsem si s penězi nevystačila. Kupovala jsem si stále více a více alkoholu a cigaret. Vlastně jsem nevěděla, kam patřím. Pamatuji si na den, kdy mi diagnostikovali cukrovku 2. typu. Svět se pro mě zastavil. Ignorovala jsem diagnózu a žila několik dalších týdnů tak jako doposud.

Často jsem se chodila projít do nemocnice, kde maminka zemřela. Někomu to může připadat divné, ale mě to uklidňovalo. Měla jsem pocit, že kousek jí tam pořád je. Jednou jsem se v zahradě nemocnice potkala se starší dámou, která mě z ničeho nic pozvala na kávu. „Víte, je mi to hloupé. Ale všimla jsem si, že vypadáte opravdu smutně. Nezašla byste si se mnou do zdejší kantýny na kávu a něco dobrého?“ promluvil nade mnou v čekárně příjemný hlas. „Co, cože?“ zvedla jsem hlavu. „Pojďte. Obě potřebujeme trochu kofeinu do žil,“ řekla. „Já asi dorty nemůžu, nevím. Mám cukrovku,“ došlo mi, když jsem to vyslovila nahlas. „Určitě tam najdete něco, co vám přijde k chuti.“

Epidemie obezity se netýká jen Ameriky: Jak velkou část světa ohrožuje a jak přispívá ke vzniku diabetu II. typu?

Dodnes se v lékařské komunitě vede debata, zda je obezita skutečně nemocí či volbou člověka. Pokud se řekne "obezita", mnoho lidí napadnou ...

Měly jsme se v tomhle životě potkat

Postarší dáma se jmenovala Miluška a léčila se s rakovinou prsu. Měla takový ten jemný, teplý hlas, který vás okamžitě pohladí po duši. Byla ve věku mé maminky, což jsem jí také řekla. Když jsem o ní začala vyprávět, přišel šok. Shodou okolností jsem zjistila, že ji znala a pracovaly spolu v práci. „To snad není možné. Neznám mnoho matčiných přátel,“ vydechla jsem v úžasu.

S Miluškou jsme se vídaly až do její smrti, kdy svůj boj s rakovinou bohužel prohrála. Na těžké období mi nahradila v mém životě roli matky. Díky ní jsem přestala svou diagnózu ignorovat. Věřím, že mi ji poslala do života máma jako svou kamarádku, aby mi byla oporou ve chvílích, kdy ona sama už nemohla.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Jindřiškou

2311

Diskuze k článku