Můj příběh: „Náš syn měl cukrovku, vinila jsem z toho manžela a odešla od něj.“

Můj příběh: „Náš syn měl cukrovku, vinila jsem z toho manžela a odešla od něj.“
Marie vinila svého manžela Jakuba, že kvůli němu má jejich syn Jáchym cukrovku. Manžel jí totiž neřekl, že jeho otec je diabetik. Zdroj: Shutterstock

Marie toužila po pohádkovém vztahu, dokonce navštěvovala různé kartářky a vědmy. Její sen se splnil a téměř rok od seznámení si vzala svého vysněného Jakuba. Ten jí však neřekl, že jeho otec je diabetik. Po diagnóze jejich syna Jáchyma tak přišla tvrdá manželská zkouška, v rámci které došlo i na krátké odloučení.

Když jsem se poznala s Jakubem, byla to velká láska. Celé měsíce před tím, než jsme se seznámili, jsem navštěvovala různé kartářky a ženy, které čistily karmu rodu. Přála jsem si jít naproti lásce jako z románu. Povedlo se mi to. Během půl roku jsme se sblížili a zasnoubili, za další půl rok jsem byla těhotná. Umíte si představit, jak jsem všem vyprávěla, že žiju život jako z pohádky?

Můj příběh: „Měla jsem sama sebe za oběť cukrovky, tak jsem si dopřávala. Dnes žádám o insolvenci.“

Leontýna měla samu sebe za oběť. Dovedlo ji to až do situace, která jí značně komplikuje život. Vždy jsem byla fanouškem osobního rozvoje, ...

Žili jsme život jako z pohádky, pak přišla rána

K oltáři jsme tak šli už ve třech. Měli jsme menší zahradní svatbu, na které nechyběl nikdo z našich přátel. Bylo to báječné, radostné a dodnes mám na to krásné vzpomínky. Chtěli jsme to jiné, a tak jsme měli svatbu bez tradičních zvyklostí. Žádné rozbíjení talíře, žádná společná polévka. Stačil nám velký raut a vozík s dezerty. A zaplněný taneční parket až do rána.

Když se narodil náš syn Jáchym, byla to pro mě velká událost. Myslím, že právě mateřství je něco, co perfektně zapadlo do bodu, ve kterém se můj život tehdy nacházel. Užívala jsem si každý den. Vařila jsem, uklízela, starala se o rodinu. Potom přišla rána. Jáchymkovi diagnostikovali diabetes ve dvou letech. Nikdy mě nenapadlo, že se mi něco takového stane.

Můj příběh: „Zdravotní problémy jsou nejtěžší zkouškou vztahu. Kvůli cukrovce jsme navštívili párovou terapii.“

Při diagnóze vážného onemocnění může docházet k nepochopení ze strany partnera, který situaci zlehčuje. Důvod, proč se k tomu takto staví, může ...

Zavírala jsem se na balkoně a jen brečela

Až v tuhle chvíli Jakub přišel s tím, že jeho otec je vlastně diabetik. Nevídali se a sama jsem ho viděla jednou na krátkou chvíli, nikdy jsem tak neměla šanci si toho všimnout. „Já na to úplně zapomněl,“ řekl mi. Považovala jsem to za největší zradu na světě. Na svatbě mi slíbil, že mi řekl vše o svém zdravotním stavu a tohle ho nenapadlo. Než jsme se vůbec naučili s Jáchymovou diagnózou žít, strávili jsme mnoho a mnoho dní v nemocnici, neustále jsme chodili po doktorech.

Jáchym ze začátku ztratil svoji typickou hravost, inzulin jsem mu neuměla vysvětlit. Představa, že píchnu do svého dítěte, a ono kvůli mně brečí, mi trhala srdce. Často jsem se po celém dlouhém dni zavřela na balkóně se skleničkou vína a z očí se mi valily slzy jako hrachy. Nezvládala jsem být máma, zdravotní sestra a psycholožka zároveň. Nezvládala jsem být dobrou manželkou ani dobrou hospodyní. Byla jsem vyčerpaná, docházely mi síly. „Proč my?“ ptala jsem se často.

Jakub byl pořád pryč na služebních cestách, pracoval jako manažer v mezinárodní firmě. Byla jsem tak na vše sama. Dávala jsem mu za vinu úplně všechno. Můj psychický stav, Jáchymův zdravotní stav. Vyčítala jsem mu to každou minutu, kdy se objevil doma. „Víš, že se mi domů už ani kolikrát nechce?“ řekl mi jednou. Urazila jsem se a po pár dalších hádkách jsem nám zabalila věci. S Jáchymem jsme se odstěhovali. Ještě ten večer jsem přespala u mámy a následně si během několika dní našla nový byt.

Můj příběh: „Opustila jsem partnera s cukrovkou. Dodnes si to vyčítám, ale nemohla jsem jinak.“

Moje vyprávění možná nebude patřit mezi ta nejveselejší. Nejsem diabetik. Ale můj partner byl, vlastně stále je. V tomhle příběhu jsem to ale já, ...

Znovu nás spojil polibek jako z hollywoodského filmu

Paradoxně mi to nepomohlo. Změna prostředí nezmírnila vztek, který jsem cítila. Tak jsem začala navštěvovat psychologa a až tam jsem pochopila, že příčinou všeho je můj strach. Z diagnózy, z toho, jaký život bude Jáchym vést. Jak jsem mu mohla vybrat tátu, kvůli kterému má cukrovku. Takhle jsem uvažovala. Hledala jsem viníka. A bála jsem si přiznat, že za tohle nikdo nemůže. Nikdo z nás si to nevybral.

Trvalo půl roku, než jsme si to s Jakubem vyříkali a zašli spolu na skleničku. Ovínění jsme si při cestě na autobus dali polibek, který byl přesně takový, jako ten první. Ten, po kterém se vám rozlije horko do celého těla, klepou se vám ruce a v břiše vám létají motýli. Ten vášnivý, kdy se nechcete odtrhnout od rtů toho druhého. Náhle jsem pocítila, že jsme konečně na počátku něčeho, co společně zvládneme. Dnes už vím, že nic nebude překážkou. A když by se přeci jen nějaká objevila, není ostudné říct si o pomoc. Klidně odborníkovi.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Marií

733