Můj příběh: „Myslela jsem, že musím naplnit očekávání rodičů. Cukrovka mě naučila opak.“

Můj příběh: „Myslela jsem, že musím naplnit očekávání rodičů. Cukrovka mě naučila opak.“
Petra se chtěla stát právničkou. Splnilo se jí to? Zdroj: Shutterstock

Petra pochází z učitelské rodiny, vždycky ji ale lákalo právo. Ačkoliv o studiu na právnické fakultě snila celý život, její rodiče trvali na tom, aby nastoupila na tu pedagogickou. Ona se však nevzdala. Možná to byla cukrovka, možná vnitřní odhodlání, které ji dovedlo k boji za vlastní štěstí. Nakonec ale všechno dopadlo trochu jinak, než Petra původně zamýšlela.

Když jsem odcházela ze střední školy, moji rodiče měli celkem jasnou představu o tom, co ze mě bude. Učitelka, nic jiného nepřicházelo v úvahu. Pocházela jsem z rodiny, kde byl učitelem zkrátka každý, a tak se čekalo, že i já budu v této tradici pokračovat. Musím se ale přiznat, že mě to nikdy nelákalo. Nevystavovala jsem si plyšáky do jedné lajny a nepřednášela jim vyjmenovaná slova – ani jednou!

Můj příběh: „Dcera strachem křičela. Až to mě přimělo přehodnotit vztah s jejím otcem.“

Věřím, že je Láďa v jádru hodný člověk. Někdy na sebe ale povahy dvou lidí nepřiměřeně reagují. Když jsem byla těhotná, přísahali jsme, že kvůli ...

V pubertě mi vadilo, že se nemůžu opít. Taková hloupost

Cukrovku jsem měla snad odjakživa. Máma říká, že od dvou let, ale já vlastně život bez diabetu neznám. Proto mi asi nikdy nepřipadal divný. Ačkoliv bych se mohla porovnávat s ostatními dětmi, které jsou na tom zdravotně lépe, já jsem s tím vždy byla smířená. Je to asi takové, jako když máte rozvedené rodiče. Reálně chápete, že někdo má mámu i tátu večer doma, vám ale připadá naprosto samozřejmé, že zrovna ten váš táta je úplně někde jinde.

Až v dospělosti jsem to začala vnímat jako jisté omezení. Když se šli všichni moji přátelé bavit a ráno vyprávěli, jak se solidně „picli“, nebo že si nic nepamatují. Všichni se nad tím smáli, já ale byla ta holka, u které se nikdy nepočítalo s tím, že všem udělá společnou vzpomínku opileckým rodeem. O několik let později se nad tím usmívám. Jak mě mohlo mrzet, že se nemůžu opít? Holt tehdy to tak prostě bylo. Někdy jsou právě tyhle věci v dospívání nesmírně důležité.

Můj příběh: „Mám cukrovku a velké sny! Chtěla bych vlastní dům, ale děsí mě, že si na něj nikdy nevydělám.“

Poslední dobou se probouzím s ukrutným strachem a vlastně nevím, jak s ním mám pracovat. Vždy jsem toužila mít vlastní dům, bazén. Perfektní ...

Přihlásila jsem se na práva tajně

Ve čtvrtém ročníku střední školy se očekávalo, že dám přihlášku na „peďák“ do Olomouce. Studovali tam všichni z naší rodiny a já měla být pokračovatelem rodinné tradice. Už tehdy jsem ale toužila být právníkem. Fakulty byly kousek od sebe a já se chodila koukat na to malé náměstíčko u právnické. Vždy tam vycházeli studenti, kteří byli perfektně upravení, vážní a důležití. A já to milovala.

Sedávala jsem tam na lavičce a děsila se, že příští rok budu jinde. Nakonec to tak ale dopadlo. První ročník byl pro mě očistec. Nenáviděla jsem každý den, rodiče mě ale neposlouchali. Možná právě tehdy jsem si začala uvědomovat sílu chronického onemocnění, které mám. Říkala jsem si, že byť s omezením, někdo tam nahoře mi dal šanci žít a já ji mrhám na fakultě, která není pro mě.

A navíc, co ze mě pak bude? Vyhořelý učitel? Chtěla bych, aby někdo takový učil mé děti?

Můj příběh: „Domácí násilí jednou přestanete vnímat jako problém. Prozření je peklo na zemi.“

Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu tou ženou, která bude sdělovat něco takového. Nicméně ano, jsem to já. Žena, která si vzala špatného muže, ...

Překvapilo mě, jak to nakonec dopadlo

Po dlouhém přesvědčování, a vlastně tak trochu „na tajňáka“, jsem si v zimě podala přihlášku na práva. A vzali mě. Rodiče s tím dlouho nesouhlasili a chvíli mi vyhrožovali, že mi přestanou na školu přispívat. Musela jsem tak udělat kompromis. Dokončím bakalářský obor na pedagogické fakultě a zároveň můžu nastoupit na pětiletý na práva.

Bakaláře jsem úspěšně složila a letos budu dokončovat pětiletého magistra. Někdy to byl očistec! Ale stálo to za to. Dneska už vím, že si člověk musí jít za svými sny. A pokud to vše dobře dopadne, budu na střední škole učit právo. Nakonec tak skutečně jablko nepadlo daleko od stromu…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Petrou

17722

Diskuze k článku