Můj příběh: „Máme dceru diabetičku. S manželem jsme si vyměnili role, aby pochopil…“

Můj příběh: „Máme dceru diabetičku. S manželem jsme si vyměnili role, aby pochopil…“
Najít si společný rodinný rytmus není jednoduché. Tím spíš, když přijde onemocnění jednoho člena rodiny. Zdroj: Freepik

Alena si po třinácti letech, kdy do jejího a Radkova života vstoupila dcera Katka, splnila sen o větší rodině. Narodil se malý Jáchym, se kterým to nebylo vůbec jednoduché. Když se k tomu přidala diagnóza cukrovky u jejich dcery, manželství se otřásalo v základech. Nakonec manželé vymysleli netradiční řešení spočívající ve výměně rodičovských rolí. A ono fungovalo.

Naší dceři Kačce bylo tehdy třináct let, když jí diagnostikovali diabetes. Bylo to přesně tři měsíce poté, co jsem porodila našeho mladšího syna Jáchyma. S manželem Radkem jsme se totiž rozhodli, že nakonec nezůstaneme u jednoho dítěte a zadařilo se nám. Katku jsme měli velmi mladí, bylo nám jen trochu přes dvacet. Nevnímali jsme tak žádné překážky, proč si svůj sen o větší rodině nesplnit i takto později. Osud tomu chtěl však jinak a my jsme najednou jako rodina čelili obrovské výzvě. A občas to vůbec nebylo jednoduché.

Velký rozhovor s Kateřinou Fortelkovou o studiu ve Francii, festivalech i běžných starostech diabetika: „Není nic, co bys kvůli cukrovce nemohl. Jednou to zvládneš.“

Podle Kateřiny u nás ještě chybí mnoho informací, jak cukrovku opravdu zvládnout. K osvětě se snaží přispívat na svém profilu. Kateřinu ...

Nebyla jsem své dceři oporou, kterou potřebovala

Zůstala jsem s Jáchymem doma na rodičáku a do toho řešila Kaččinu diagnózu. Byla to smršť nových informací, strachů, výčitek, únavy. Jáchym skoro nespal, noci probrečel, s kojením jsme měli velké problémy. Horoucí peklo. Radek chodil do práce a vstával brzy, celá péče o večerní šílenost tak zůstávala na mně. A když už byl doma, měl jasný plán. „Můžu snad být taky unavený, ne? Potřebuju si odpočinout, mám jen dva dny volna,“ říkal. Nedozvěděla jsem se, kdy mám nárok na volno já. S ničím nepomohl. 

„Ty jsi přeci doma, já vydělávám,“ říkal šovinisticky. Hádky byly u nás na denním pořádku. Tlak z nové diagnózy a izolace od společnosti, která s malým dítětem v prvních měsících často přichází, mě úplně vnitřně rozbila. Nebyla jsem schopná být Katce takovou oporou, jakou potřebovala. Vracela se ze školy s tím, že se jí někdo smál. Neuměla správně vyhodnotit, co může sníst. Když jí někdo nabídl něco, co nesměla, nechtěla být za tu nemocnou a snědla to. Hodnoty lítaly jako horská dráha. Byla jsem zoufalá. Dokonce jsem se často přistihla při myšlence, zda mít Jáchyma byla dobrá volba, když to teď vlastně nezvládám – a potom jsem se za to hned neuvěřitelně styděla.

Mladá maminka vychovává dvouletého syna s diabetem: „Svou cestu sdílím s ostatními, je to moje terapie. Nikdo pro mě není větší hrdina, než můj syn.“

Frázi, že zdraví je nejdůležitější, oceníte nejvíce právě ve chvíli, když máte dítě. Pro Terezu jsou sociální sítě terapie, jak se s diagnózou ...

Vykřikla jsem to jako nápad, manžel ale souhlasil

Kaččino pubertální období pak umocnilo už tak komplikovanou komunikaci. Odmlouvala, naše pravidla pro ni nebyla závazná. Nechápala, že hazarduje se svým zdravím. A Jáchym stále nespal, stále proplakal celé dny a já už nevěděla, kde mi hlava stojí. Při jedné z dalších hádek s Radkem jsem vykřikla: „Tak si to někdy zkus, ty hrdino!“ Načež mi odsekl: „No a proč ne, ono je trochu rozdíl, víš, válet se doma a pracovat celé dny.“ Příšerně mě tím naštval. Nenáviděla jsem tohle rozdělování, kdo to má těžší. Nedá se to přeci srovnávat.

„Jo? Dobře. Tak já se vrátím do práce a ty si můžeš ten rodičák s Jáchymem odkroutit sám,“ rozhazovala jsem vztekle rukama. Kojený Jáchym nebyl, pracovních příležitostí jsem měla jako manikérka více než dost a musím bez studu říct, že ta představa mě vlastně docela lákala. K mému překvapení Radek souhlasil. Domluvili jsme se tak, že já se vrátím do práce zhruba na půl úvazku a on si ten svůj zkrátí. Doma měl být tři dny v týdnu a zbylé byly pořád na mně.

První den, když jsem se vrátila z práce, byl doma doslova výbuch. Všude samý nepořádek, Jáchym nepřebalený a ve špinavém oblečení, na kuchyňské lince horda nádobí. A já se začala hned ve dveřích od srdce smát. Nebudu lhát, zahřálo mě na duši, že to zvládám zkrátka lépe. Radek to nakonec uznal. Výbuch byl ještě asi dva měsíce, pak jsem si všichni našli svůj rytmus. Konečně můj manžel ocenil, co pro ně dělám, a došlo mu, že být doma s malým dítětem a zvládat do toho diabetika není jednoduché. A mně se vlastně ulevilo. Posílilo nás to jako rodinu. Odejít částečně do práce bylo to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Jedna vzteklá hádka nám dala cennou rodinou zkušenost, jak je důležitá psychická pohoda rodiče. Právě proto, abychom tu mohli být posléze pro své děti.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Alenou

397