Můj příběh: „Léčím se s cukrovkou. Máma mě nikdy nepodržela.“

Pro moji mámu jsem nikdy nebyla dítě, které by opečovávala jako ochranář. Nepřemýšlela nad tím, že vnímám a rozumím. Nejhodnější jsem byla, když jsem poslouchala na slovo. Zapomínala, že by měla být oporou ona mně, nikoliv já jí. Mám diabetes prvního typu, dozvěděla jsem se to v první třídě. Ačkoliv vzpomínek z té doby moc nemám, tohle vím naprosto přesně.

Pamatuju si na tu situaci a příznaky, jako by to bylo dnes. Pořád jsem měla žízeň, chodila jsem každou chvíli na záchod, až se mi kolikrát kamarádky smály, a neustále jsem byla protivná, nepříjemná. Máma si myslela, že mi začíná puberta a říkala mi: „No, to si s tebou ještě užiju!“ Nálada se mi nespravila ani tehdy, když jsem se vyspala nebo si odpočinula. Sama jsem vlastně nevěděla, co se děje, ale cítila jsem, že v pořádku to není.

Když jsem začala najednou výrazně hubnout, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Rozhodně nepatřím k těm, kteří by chtěli ještě shazovat kila, a už vůbec mi takové věci nepřišly na mysl, když jsem byla malé dítě. Někdo by si řekl, co jsem tehdy mohla poznat, když jsem neuměla skoro ani abecedu. Ale já věřím, že každý, včetně malého dítěte, se dobře zná, má pud sebezáchovy, a když se mu něco děje, pozná to. Vnitřní hlas, řekl by někdo. Já to přisuzuji… No, možná nějaké biologické potřebě přežít?

Můj příběh: „Na dovolené jsem se seznámila s diabetičkou. Mělo to nepříjemnou dohru.“

Když jsem odletěla s kamarádkou do Egypta, očekávala jsem dámskou jízdu a trochu té zábavy. Nikdy mě nenapadlo, že hotel, do kterého se ...

Svého otce neznám

Žila jsem odmala jen s matkou, otce jsem nikdy nepoznala. Moje predispozice pro vznik cukrovky jsou, předpokládám, z jeho strany, ale nemám to jak zjistit. S Michalem, jak se táta jmenoval, se máma rozešla ještě v prvním trimestru, vlastně hned, jak zjistila, že čeká mě. Říkala, že by pro mě nebyl dobrý příklad. Nenáviděla jsem ji za to, že tohle udělala. Jelikož nikdy tomu muži neřekla, že je těhotná, neznal mě a já jeho. Máma to brala v pohodě. Říkala, že o nic nejde, že mám ještě ji. Nenáviděla jsem tohle její uvažování, tu nesnesitelnou lehkost bytí, se kterou si tak nespoutaně plula životem.

Občas jsem si říkala, jestli vychovává ona mě, nebo já ji. Víte, jak to je. Děti jsou zkrátka přizpůsobivé, zvyknou si na všechno. To, v čem žijí, jim přijde až děsivě normální. Neznají nic jiného. Ale někde tam v hlavě svítí červíček pochybností.

Roky plynuly a já se s tou kamarádkou cukrovkou nějak naučila žít. Jak říkám, člověk si zvykne na všechno. Když jsem měla cukru málo, byla jsem unavená a třásla jsem se. Když naopak moc, byla jsem podrážděná a měla jsem žízeň. Časem už jsem to poznala, dalo mi to velkou školu. Musela jsem se naučit vnímat vlastní tělo. Pro mladou dívku v pubertě je ale nesmírně těžké smířit se s tím, že tato skutečnost je nevratná, že už vždycky budu nemocná. Že už to tak bude napořád, že nemám kam utéct. Zkrátka jsem diabetik. Některé děti se mi navíc smály.

Můj příběh: „Nebojte se uvěřit v lásku. Dobře vás navede,“ říká naše čtenářka Romana

Je to asi rok zpátky, co jsem si založila na sociálních sítích profil, kde jsem sdílela své zkušenosti s diabetem I. typu. Už dlouho jsem cítila, ...

Moje dětství s cukrovkou bylo těžké

To pro mě bylo nejtěžší, otázky okolí. Děti umí být neskutečně zlé. Někdo by řekl, že jsou upřímné, ale já si myslím, že občas to byla zkrátka trefa do živého, a to dokonce zcela úmyslná. Časem jsem se s tím naučila bojovat, ale nezamezilo to pocitu, že jsem něco méně. Zkrátka nejsem zdravé dítě, nebudu zdravý dospělý.

Budu mít vůbec někdy děti, říkala jsem si? Přemýšlela jsem celou dobu, jak je tohle celé nespravedlivé. Moje máma si žije tak zvláštním životem, má všechno a nikdy ji nic zlého nepotkalo, říkala jsem si. A já mám jenom strach a prázdnotu. „Neudělala jsem nic, čím bych si cukrovku zasloužila,“ říkala jsem mámě. „Neboj, mysli pozitivně!“ řekla mi na to, a mně přišlo, že moje pocity vlastně zlehčuje.

Nepamatuju si, že bychom někdy o mých pocitech vedly rozhovor. Když jsem pak byla dospělá, našla jsem si psychologa a až tam jsem o svých pocitech začala mluvit. Pomohlo mi přiznat si, že to bylo těžké, že to nemusím hned zvládat dobře a s lehkostí.

Máma obviňovala sebe

Myslím, že se moc nekouká na to, co ten malý človíček prožívá, jak to chápe. Rodiče často vnímají to, co je na povrchu, ale uvnitř… Tam se toho děje tolik. Byla jsem zmatené malé dítě, které potřebovalo mámu. Pamatuju si jeden z našich rozhovorů. Máma měla doma počítač a pracovala. Přišla jsem za ní a říkala jí: „Proč mám cukrovku? Co jsem udělala špatně?“ Máma se na mě otočila a řekla: „To já jsem ti měla lépe vybrat tvého otce.“ Myslím, že její emoce byly umocněny skleničkou vína, kterou měla po ruce, protože moje máma nikdy nebyla citlivý člověk. Ale tehdy mi to dalo na pár let pocit, že to mám na koho svést. Přiznávám, že jsem to potřebovala. Někoho obvinit.

Zároveň jsem pak někdy kolem patnáctého roku měla pocit, že musím mámu přesvědčit o její dokonalosti. Ono to možná plynulo právě z toho, že jsem ji takovou chtěla vidět. Tak jsem ji ujišťovala, že za to nemůže, ať na to nemyslí. Přísahám, že jsem to opakovala do svých dvaceti snad každý den. Mámě se to poslouchalo dobře. Dál si budovala kariéru, dítě s cukrovkou se s tím srovnávalo samo a ona neměla žádné starosti. Když se v myšlenkách vracím do tohoto období, nesmírně mě to bolí.

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Magdou

68340