Můj příběh: Kvůli cukrovce se mnou v práci nikdo nemluví. Cítím se jako kůl v plotě

Můj příběh: Kvůli cukrovce se mnou v práci nikdo nemluví. Cítím se jako kůl v plotě
Nemoc může vést k vyčlenění z kolektivu Zdroj: Freepik

Prý si za to můžu sama, dozvěděla jsem se od kolegů, říká paní Andrea (48), které na pracovišti chybí lidský kontakt a cítí se odstrčená. Nedávno se rozvedla, dcera už vyletěla z hnízda, takže ani doma si nemá s kým popovídat. Všechno začalo, když se před rokem dozvěděla, že má cukrovku.

„Dělám na přepážce, je to jeden klient za druhým, pomalu nemám ani čas dojít si na záchod,“ svěřuje se paní Andrea. Práce ji ale podle jejích slov baví, vždycky uměla dobře jednat s lidmi, takže se cítí za přepážkou jako ryba ve vodě.

Nervy při rozvodu

Měla jsem jen pár měsíců po rozvodovém řízení a byla jsem šťastná, že to dohadování s manželem (teď už bývalým) mám za sebou. Vždycky jsem si myslela, že jsme rozumní lidé a dohodneme se úplně v pohodě, ale jeho milenka, kvůli které odešel, na něj hrozně tlačila. Došlo to tak daleko, že jsem se bála, abych nezůstala pod mostem, a nakonec jsem se obrátila na právníka. A dobře jsem udělala, ačkoliv to nebylo levné. Nakonec jsme se přece jen relativně slušně majetkově vypořádali a začali žít své životy odděleně.

Léčivá směs z celeru a citronu snižuje cholesterol a pomáhá srdci. Uvaříte ji za pár korun

Už ve starověkých kulturách, jako byla čínská, indická či řecká, lidé objevovali léčivé vlastnosti různých rostlin a plodin a (tenkrát ještě ...

Diagnózu cukrovky jsem vzala jako výzvu

Je pravda, že jsem poslední roky nespokojenost v manželství zajídala sladkým. A na mojí váze to bylo znát, během dvou let jsem přibrala 10 kilo. Během rozvodových tahanic jsem se nervovala natolik, že jsem se buď cpala jídlem, nebo jsem spala. Neměla jsem náladu vůbec nikam chodit, jen jsem chtěla, aby to už bylo za mnou. Po rozvodu přišla úleva, ale netrvala dlouho. Když mi na preventivní prohlídce řekla praktická lékařka, že musím na diabetologii, protože mám špatné výsledky krevních testů, došlo mi, že jsem si to asi zavinila sama nadváhou a stresem. Ale vzala jsem to jako výzvu, nastudovala si o cukrovce II. typu všechno, co se dalo, zapojila se do pár skupin diabetiků a začala na sobě pracovat.

Přišla jsem o kolegy

Změna na pracovišti mi nejdřív nedocházela. Nebyla jsem nikdy středem kolektivu, ale ani jsem nestála v koutě. Sociální styk na pracovišti probíhal vždycky během polední pauzy, jindy na to nebyl čas. Během obsluhování klientů má člověk tak maximálně čas zeptat se kolegyně, kde je ten či onen formulář, případně doběhnout pro šéfa, aby dořešil složitější záležitost.

Po diagnóze cukrovky jsem přestala chodit s ostatními na obědy. V budově žádná kantýna není, zato kousek od práce je restaurace, kam osazenstvo naší pobočky hromadně chodí. Jenže se tam vaří klasická česká kuchyně. Nejdříve jsem zkoušela jen vypustit sacharidovou přílohu a dát si místo ní salát, jenže měli jen omezený výběr. Okurkový a rajčatový salát mi brzy lezl krkem. Navíc jsem jídlo stejně musela zaplatit celé. Prostě, po pár týdnech jsem se rozhodla, že si budu nosit z domu krabičky.

Z hlediska zdraví to bylo skvělé řešení, jenže jsem tak nějak vypadla z kolektivu. Ostatní si během oběda popovídali, dozvěděli se novinky, probrali včerejší film, poslední divadlo… A já si u pracovního stolu zatím „žvýkala“ svůj salát s kuřecími kousky a quinoou. Brzy jsem zjistila, že jsem páté kolo u vozu a pro ostatní jsem „neviditelná“. A začalo mi to vadit.

Marlon Brando: Nenáviděl otce, miloval ženy a trpěl obžerstvím. Projedl se k obezitě i cukrovce

Marlon Brando se narodil v roce 1924 v Omaze v americkém státě Nebraska. Jako dítě byl nezvladatelný a byl vyloučen z různých škol. Na druhou ...

Pro ostatní jsem vzduch

Vlastně nejhorší není to, že nemám informace o ostatních, ale to, že se nikdo nezajímá o mne. Taky mám potřebu někdy si popovídat – i kdyby jen o tom, že mě vytopila sousedka nebo že si dcera našla skvělou práci. Prostě takový ten normální lidský kontakt. Když jsem si kolegyni na sousední přepážce postěžovala, že mi ten „pokec“ chybí, odbyla mě. Prý si za to můžu sama. Že to prý s tou stravou přeháním (použila výraz „cimprlína“) a klidně bych si v restauraci mohla něco dát, že tak strašné tam to jídlo zase není. Tím to pro ni skončilo. Je mi jasné, že to stejně vidí i ostatní. Měla jsem za to, že jsme si na pracovišti blíž, ale zjevně jsem se mýlila. Cítím se v práci jako kůl v plotě, ale asi s tím nic nenadělám…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Andreou

Foto: Freepik

60617

Diskuze k článku