Můj příběh: „Když se mi narodilo dítě, přišla jsem o kamarádku. S cukrovkou jsem jí přitom vždy pomáhala.“

Byly jsme tak nerozlučné! S Anetou jsme se potkaly na základní škole už v první třídě. Osud tomu chtěl, že jsme zanedlouho (a vlastně náhodou) seděly vedle sebe – a vydrželo nám to až do deváté třídy, než se naše cesty rozutekly na střední školu. Anet měla odmala cukrovku a mě vlastně nikdy ani nenapadlo se nad tím pozastavit. Znala jsem ji takovou celý život. Děti nesoudí, pokud jim my dospělí nedáváme předsudky. Zkrátka berou to, co je jim předkládáno.

Můj příběh: „Domácí násilí jednou přestanete vnímat jako problém. Prozření je peklo na zemi.“

Nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu tou ženou, která bude sdělovat něco takového. Nicméně ano, jsem to já. Žena, která si vzala špatného muže, ...

Od první třídy jsme byly kamarádky

Když jsme si v deváté třídě volili všichni střední školu, já jsem nevěděla, co vlastně chci. A tak mě moje cesta přirozeně dovedla na gympl, kde jsem pod vedením báječné paní učitelky našla lásku k biologii. Pokračovala jsem později na přírodovědeckou fakultu. Kdybych se rozhodovala tehdy na základní škole, nikdy by mě takový obor nenapadl. Je to stejně zvláštní, že člověk musí v 15 letech říct, co bude dělat celý život. Možná proto se mnoho studentů svým oborem vlastně neživí. 

Aneta měla tehdy jiné myšlenky, chtěla být kadeřnicí, a tak šla na jedno z učilišť v centru Prahy. Měly jsme na sebe dostatek času i takhle, navštěvovaly jsme se, jezdily jsme spolu po škole na kávu a nebyl žádný problém. Po vyučení si dodělávala ještě maturitu, to já už jsem byla první rok na vysoké. Podporovaly jsme se stále. Pak přišly první lásky, zklamání, zlomená srdce…

Můj příběh: „Cukrovka mi ukázala, že se nesmím vzdávat. Dnes to učím ostatní.“

Když jsem se dozvěděla, že mám cukrovku, bylo mi kolem patnácti let. Měla jsem úplně jiné myšlenky. Chtěla jsem lítat po diskotékách, pít na baru ...

Když jsem se zamilovala, objevil se problém

A ona byla vždy ten člověk, který u mě zaťukal s lahví našeho oblíbeného prosecca a poslouchala mě. Nutno říct, že mnohdy i celé hodiny, přestože jsem mluvila stále o tom samém. Já jsem však tehdy potřebovala mít svou vrbu. A ona mi jí byla. Dnes si říkám, zda jsem dávala dostatečný prostor i jí. Někde jsem četla, že když půjdete s člověkem na schůzku a necháte ho mluvit o sobě, bude mít pocit, že si vlastně báječně popovídal. To samé jsem asi dělala já jí. Ale nikdy nic neřekla.

Problém přišel až ve chvíli, kdy jsem potkala Ondru a bláznivě jsem se zamilovala. Ona měla tehdy chvíli po rozchodu s Otou. Nebyla utrápená, protože to byla ona, kdo chtěl odejít, na druhou stranu jí chyběla blízká náruč. „Víš, s tou cukrovkou, to už se prostě hledá jinak. Člověk je rád, když potká někoho, kdo ví, co je to inzulin, nebo že cukrovka není z toho, že jsem jako malá jedla moc sladkého,“ říkala mi vždy. Dlouho ale nemohla najít nikoho, kdo by se jí opravdu zalíbil. A to rovnou několik let.

Můj příběh: „Myslela jsem, že musím naplnit očekávání rodičů. Cukrovka mě naučila opak.“

Když jsem odcházela ze střední školy, moji rodiče měli celkem jasnou představu o tom, co ze mě bude. Učitelka, nic jiného nepřicházelo v úvahu. ...

Najednou se nechtěla bavit o dětech

Já jsem se mezitím s Ondrou přestěhovala do malého baráčku za Prahu a otěhotněla jsem. Ačkoliv jsem myslela, že i tuhle životní radost budeme sdílet společně, najednou bylo v naší konverzaci něco, co jsme nedokázaly popsat. Zádrhel. Jakási zeď. „Nebudeš teď mluvit pořád jen o dětech, viď,“ říkala mi vždy. A já jsem ji na jednu stranu chápala, na druhou mě to mrzelo.

Jak šel čas, potom už i po porodu našeho Jarouška, naše cesty se úplně rozdělily. Aneta stále nikoho neměla, já měla naopak rodinný život plný plen, mléka, příkrmů, a nebylo společné téma, které bychom našly. Když jsem ještě byla celé dny doma nebo na procházce s kočárem, neměla jsem moc témat, která by ji bavila. Chtěla bary, diskotéky a probírat novinky o kosmetice. To ale nebylo nic, co bych v tu chvíli řešila.

A tak se stalo, že se dnes už tři roky vůbec nebavíme, maximálně si popřeje k narozeninám. Když to teď píšu, uvědomuju si, jak moc mě to vlastně mrzí a ptám se sama sebe: „Je to tak vždy, že se cesty přátel rozejdou, když nejdou tou stejnou životní cestou?“ Musím si totiž upřímně přiznat, že když nemám ji, jsem vlastně bez přátel…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Štěpánkou

57222