Můj příběh: „Kamarádka se bojí dceřina diabetu. Rozhádaly nás sladkosti.“

Můj příběh: „Kamarádka se bojí dceřina diabetu. Rozhádaly nás sladkosti.“
Rodiče mají na výchovu mnohdy rozdílné názory. Zdroj: Freepik

Romana měla s Karolínou blízký vztah, pojilo je takřka desetileté přátelství. Ačkoliv se po porodu dcer tak často nevídaly, nakonec je rozdělily rozdílné názory na výchovu. Romana brala vše tak, jak přichází, Karolína měla pro svou dceru přísná pravidla. Bála se totiž diabetu, který měli v rodině.

Začalo to vcelku nevinně. Nad sklenkou vína jsme s kamarádkou polemizovaly nad tím, co nás v mateřství nejvíce děsí. Zatímco já mám strach ze selhání a z toho, že prostě nebudu dobrá máma, Kája přiznala pro mě novou věc – bojí se cukrovky.

Můj příběh: „Partner nechce pracovat. Když ho ale opustím, nebude mít co jíst.“

Začalo to jako pohádka. Martin mě pozval na kafe, slovo dalo slovo a bylo to! A ještě tam také byla nějaká ta vzájemná sympatie, vášeň, touha a ...

„Bojím se cukrovky,“ přiznala Kája

„Proč cukrovky?“ zeptala jsem se. Tchán má. Martin teda ne, ale to víš. Člověk nikdy neví,“ vysvětlila mi to, já jí přitakala a pustila jsem to z hlavy. Vlastně jsem toho o cukrovce moc nevěděla. Vzniká, když to člověk přehání se sladkým? Dnes už vím, že ne. Nikdy víc jsme se o tom nebavily. To bylo v době, kdy jsme měly děti staré pár měsíců. Naše Amálka měla tři měsíce, jejich Tonička jeden.

Znovu jsme se viděly až za rok. Holkám už bylo o něco více, abychom mohly jít do dětského koutku, kde si dáme kafe a trochu pokecáme. To se však ukázalo jako šílený nápad. Když jsme totiž přišly, přiznala se mi, že je tam s Toničkou vůbec poprvé. „My nechodíme mezi děti, nechci, aby byla nemocná,“ řekla jasně. Došlo mi, že jsem od ní vlastně nikdy neslyšela, že by někde společně byly nebo něco podnikly. Celou dobu to bylo takové rozpačité, naše Amálka na ni byla až moc urputná a Kája byla evidentně naštvaná, že tam vůbec jsou.

Můj příběh: „Pomáhala jsem tchánovi, který měl cukrovku. Zamilovala jsem se do něj.“

S Tomášem jsme byli manželé už 13 let. Brali jsme se sotva po dvacítce a musím říct, že mezitím se každý z nás dost změnil. Vyrostli jsme z ...

Tvoje dítě je nevychované!

Přesto s námi vyrazily znovu ještě několikrát. Měla jsem ji ráda, obě. Karolína byla skvělá ženská a kdysi jsme byly velké kamarádky. Když jsme takhle šly asi potřetí do kavárny, měla jsem v tašce dětské máslové sušenky pro naši Ami. Jedla všechno, nikdy jsme to neřešili. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Pro nás to bylo dobře. Trávili jsme spoustu času v zahraničí a tam není takový prostor přemýšlet nad tím, zda máme všechno tiptop. Možná mě někdo odsoudí, ale to já neřeším.

Nabídla jsem i Toničce, ani mě nenapadlo, že bych neměla. Nadšeně si sušenku vzala, a když to viděla Karolína, nesmírně se rozčílila. „Naše dítě nesmí dostat cukrovku, chápeš! Tohle si dávej tomu svýmu nevychovanci. My doma jíme zdravě,“ začala na mě křičet. Byla jsem v šoku. „Ale tohle jsou dětské sušenky,“ namítla jsem. „To je jedno, strč si je někam!“ odvětila mi mezi tím, co si balila své věci. Odešla a od té doby jsem ji neviděla. Zablokovala si mě na sociálních sítích a já měsíce přemýšlela, co jsem za hroznou matku a kamarádku, když jsem něco takového dopustila. Nezeptala jsem se, zda něco jejímu dítěti můžu nabídnout, to je pravda. Ale já to vážně myslela dobře…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Romanou

16339

Diskuze k článku