Můj příběh: Diagnóza cukrovky mě přivedla až na psychiatrii. Dnes jsem za to vděčná

Můj příběh: Diagnóza cukrovky mě přivedla až na psychiatrii. Dnes jsem za to vděčná
Radmila se utápěla v pocitech sebelítosti Zdroj: Freepik

Paní Radmila se o tom, že má diabetes, dozvěděla, když jí ještě nebylo ani čtyřicet. Diagnóza ji zasáhla natolik, že se začala utápět v pocitech sebelítosti, neustálých výčitkách a uzavírání se do sebe. Pomoc přišla až v ordinaci psychiatra, který jí pomohl dívat se na toto onemocnění jinýma očima.

Možná vám budu připadat jako blázen, já jsem se tak ale vlastně chovala… Když mi po zdravotní prohlídce doktor oznámil, že mám vysoký cukr, nevěnovala jsem tomu prvně moc pozornost. Sváděla jsem to na víkendovou oslavu. Opakovaná kontrola ale ukázala, že se doktor nemýlil. A mně se zhroutil svět.

Nedokázala jsem se srovnat s tím, že děti mají nemocnou mámu

V první chvíli jsem vlastně vůbec nemyslela na to, co znamená nemoc pro mě samotnou. Myslela jsem na svoje dvě děti. Tehdy jim bylo 8 a 10 a já řešila, jak přijmou to, že mají nemocnou mámu. Že už s nimi nepůjdu na zmrzlinový pohár, nedáme si na pouti cukrovou vatu… A že se jim třeba budou ostatní spolužáci posmívat, až se to dozvědí. Protože přece to, že mám cukrovku, znamená, že jsem tlustá a cpala jsem se sladkým – aspoň tak si to spousta lidí myslí. Nebyla jsem v té době žádný hubeňour, nějaké to kilčo navíc by se našlo, ale rozhodně jsem nebyla tlustá. A sladké jsem sice měla ráda, ale nejedla jsem ho po kilech, a dokonce ne ani každý den. Tak proč zrovna já?

Chcete se zbavit tukových zásob? Diabetikům 2. typu může pomoci pití šťávy z červené řepy

Výzkumy prováděné na zvířatech v minulosti ukázaly, že vysoké množství dusičnanů v těle dokáže přeměnit bílé tukové buňky na hnědé, které se ...

Manžel mi moc nepomohl

Každopádně děti mě překvapily, že mou diagnózu vzaly v pohodě – možná jim vlastně ani nedocházelo, že je něco špatně, jen jsme trochu upravili stravu a nic zásadního se nedělo. Horší to ale bylo s manželem. Od toho jsem si vyslechla přednášku, že mi to říkal pořád, ať víc sportuju. A jestli si teď jako myslím, že budu schopná fungovat jako plnohodnotná máma… Každý den mi v podstatě dával najevo, že si za svou nemoc můžu sama a že nebudu zvládat svoje povinnosti. A já se začala utápět v myšlenkách, které mi na psychice moc nepřidávaly. Největší ránou pro mě bylo, když manžel na rodinné oslavě přede všemi prohlásil, ať mi v žádném případě nedávají dort, protože jsem si uhnala cukrovku. Tenkrát mi přišlo, že na mě všichni koukají skrz prsty…

Moje psychické stavy mi bránily normálně fungovat

Vlastně by se dalo říct, že s každým dalším dnem na mě padaly nové a nové chmury, až jsem se dostala do stavu, že jsem nechtěla chodit mezi lidi, po večerech brečela do polštáře, uzavírala se do sebe a nic mi nedělalo radost. Byla jsem zoufalá, naštvaná sama na sebe, že jsem fakt měla asi přistupovat ke svému zdraví jinak, že si moje děti nezaslouží mámu, jakou mají… Zároveň jsem si ale ještě pořád uvědomovala, že jsou to právě děti, kvůli kterým musím trochu bojovat a nemůžu být přece pořád zborcená máma, která už se neumí ani zasmát a radovat se z toho, že se jim daří ve škole. Rozhodla jsem se proto, že vyhledám psychologickou pomoc. Ale styděla jsem se za to, tak jsem to neřekla ani manželovi.

Kolegyně mi otevřela oči i dveře k zachování zdravého rozumu

Jenže najít dobrého psychologa, který by měl volnou kapacitu, fakt nebylo jednoduché. Každý mi řekl, že mě objedná tak za půl roku až rok. Tak dlouho jsem čekat nemohla. Našla jsem si proto nějakou psycholožku, která poskytovala konzultace online – na dálku, ale vůbec jsme si nesedly a já to po první terapii vzdala. Nebyla jsem už ale schopná snášet svoje myšlenky sama, a tak jsem se svěřila v práci kolegyni. Vůbec jsem nečekala, že by mi mohla pomoct, potřebovala jsem se jen vypovídat. Ale ona hned přišla s nápadem, že její zeť je psychiatr a že mi s ním zkusí domluvit schůzku. Upřímně, jít k psychiatrovi se mi docela příčilo, ale vlastně mi moc jiných možností nezbývalo. Kolegyně na mě totiž i dost zatlačila, protože mi řekla, jestli si uvědomuju, že jsem začala dělat v práci chyby a ona mi kryje záda… Otevřela mi tím vlastně oči, že je to se mnou už zlé a musím se sebou něco dělat.

Co je nejlepší na popraskané paty? Nejen diabetikům pomůže důkladná péče o nohy i správný výběr obuvi

I když většinou popraskané paty nezpůsobují vážné problémy, mohou – zejména pro ženy – představovat estetický problém, a často také zapříčiňují ...

Obešla jsem se bez léků, stačilo srovnat si myšlenky

Musím říct, že přístup pana doktora na mě opravdu zapůsobil a já už při první návštěvě měla pocit, že mi konečně někdo naslouchá. Že můžu konečně někomu bez zábran říct, jak se cítím, co prožívám. Nebudu lhát, že zlom přišel hned, docházela jsem k němu řadu měsíců. Ale moje stavy se pomalu zlepšovaly a obešla jsem se i bez dalších prášků – však bohatě stačily ty na cukrovku. Díky mému psychiatrovi jsem si uvědomila, že cukrovka je sice vážné onemocnění, ale při dodržování určitých opatření mi dovoluje normálně žít. Že jsou mnohem horší nemoci… Že se nemusím nikomu zpovídat z toho, jestli si můžu za cukrovku sama, nebo ne… Že mám právo být občas na dně… Že si můžu bez výčitek občas pobrečet do polštáře… A že občas můžu i zhřešit nějakou tou sladkostí nebo skleničkou vína, když se pak zase budu hlídat… A že nikdo nemá právo soudit mě.

Začala jsem nový život

Dneska mám pocit, že žiju nový život. Srovnala se mi glykémie, držím si pěkné hodnoty, užívám si života, raduju se se svými dětmi. Samozřejmě mám občas špatnou náladu, někdy se rozčílím, někdy si něco vyčítám… Ale to přeci k životu patří. Dokázala jsem se taky postavit manželovi a v klidu mu vysvětlila, jak moc mi jeho slova ubližují. Snaží se teď mírnit se ve svých reakcích, přiznal mi, že to byl v podstatě způsob jeho obrany vůči stresu a strachu o mě. Přistupoval k tomu stejně špatně jako já k diagnóze cukrovky…

Ale to hlavní, proč to vlastně všechno vyprávím, je to, že by třeba můj příběh mohl pomoci dalším diabetikům, kteří prožívají podobné stavy jako já. Chtěla bych vám říct, že se rozhodně nemusíte stydět za svoje pocity a stavy, ani za to, že vyhledáte odbornou pomoc. Však dnes chodí k psychologovi kde kdo, tak proč by vám nemohl pomoct i s cukrovkou… A nebojte se o svých pocitech otevřeně mluvit se svými blízkými. To nejhorší, co můžete udělat, je uzavřít se do sebe a utápět se v sebelítosti – věřte mi, mám to za sebou…

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s paní Radmilou
Foto: Freepik

3112

Diskuze k článku