Můj příběh: “Budu se vdávat, moje máma mi ale nechce přijít na svatbu. Beru si její bývalou lásku.”

Můj příběh: “Budu se vdávat, moje máma mi ale nechce přijít na svatbu. Beru si její bývalou lásku.”
Tereza nemůže přijít s matkou na společnou řeč... Zdroj: Shutterstock

Tereza vždycky toužila mít báječný vztah se svou matkou. Takový, o kterém si ženy vypráví jako o přátelském a důvěrném. Jejich pouto bylo ale jiné. Matka na ní totiž viděla jen chyby, na které ji také ráda upozornila. Nesblížila je ani cukrovka, na kterou její maminka přišla v pozdějším věku.

Pamatuji si, jak jsem vždy toužila být úspěšná a zajištěná. U nás v rodině se vždy řešily peníze, a já jsem chtěla, abych žila jinak. Toužila jsem po krásném domově, který si udělám podle sebe a kam se nebudu stydět pozvat přátele. Po cestování na místa, která jsem doposud viděla jen z obrázků. Po oblečení, které bude kvalitní a bude mi padnout. Pro někoho malichernosti, možná až povrchní zájmy. Pro někoho, kdo vyrůstal v trvalém nedostatku, pocit blaženosti.

Můj příběh: “Kvůli cukrovce nemohu najít partnera. Měla jsem zatím smůlu?”

Cukrovku mi diagnostikovali, když mi bylo šest let. A tak s ní ten svůj život vedu už celých 24 let. Nedávno jsem oslavila kulatiny, krásných ...

Všechno je prý moje chyba…

Moje máma ale nechápala, za čím se ženu. “Pořád pracuješ, neužíváš si život. Ten fakt není o novém svetru,” popichovala mě. Časem ale tyhle narážky přidaly na intenzitě. Když jsem k nim přijela, nesměla jsem otevřít notebook, aby máma neměla řeči. Často jsem přitom potřebovala řešit urgentní e-maily. Našla jsem si práci z domova, pracovala jsem v médiích a musela jsem být neustále na příjmu. Za to jsem zkrátka byla placená.

Došlo to až do té intenzity, že jsem tam jezdila skutečně nerada. Vždy byl nějaký problém, ačkoliv jsem byla už dávno dospělá. Tolik mě nezajímaly květiny a zahrada, byla jsem spíše městský typ. Chodila jsem podle ní zle oblékaná a vybírala jsem si špatné partnery. Podle ní byla později moje chyba, že jsem nebyla schopná u nikoho dlouho vydržet.

Můj příběh: “Máma si myslí, že nechci dítě kvůli cukrovce. Já mám ale jiný důvod.”

Vždy jsem si myslela, že až "vyrostu", budu mít dítě. Je to tak nějak samozřejmé, že v určitém věku už se nabízí myšlenka na založení rodiny. ...

Podle matky jsem se špatně zamilovala

Jednou jsem jí přivezla ukázat svého nového partnera. A oheň byl na střeše. Vždy se mi líbili starší muži a tentokrát jsem při svém výběru šlápla opravdu vedle. Šlo totiž o máminu bývalou lásku, se kterou to nikdy nevyšlo. Nepřišla jsem na to dříve, protože jsem příjmení měla po otci a žila jsem v jiném městě. O rodině jsem s Karlem samozřejmě mluvila, ale nikdy mě nenapadlo představit ji celým jménem. Kdo to mohl vědět?

Moje máma se tak rozčílila, že nás vyrazila z baráku. A od té doby mi nezvedá telefony. Už je to půl roku. Karel mě požádal o ruku, a když jsem to mámě volala, odsekla, že mi na svatbu nepřijde. Táta už nežije, a tak jsem si naivně myslela, že to bude ona, koho se budu držet na cestě k oltáři. Teď mám strach, že tam půjdu sama.

Mámě pak jednoho dne diagnostikovali cukrovku 2. typu, dozvěděla jsem se to ale pouze přes strohou SMS, kterou mi poslala. Snažila jsem se jí dovolat, podpořit ji, ona mě ale zazdila…

Jaké rozhodnutí je vlastně správné?

Karel už mi několikrát nabídl, že si s mojí matkou promluví, nemyslím si ale, že by to byl dobrý nápad. Mám se ale vzdát lásky, aby mě moje máma přijala? Karel mi vyprávěl, že spolu vyrůstali na jedné vesnici, on je o pár let mladší než moje máma. Nikdy spolu nic neměli, věděl ale, že se mojí mámě líbí. Byla to taková dětská láska a párkrát spolu šli na zmrzlinu.

Copak mě moje máma může trestat za něco, co se stalo tolik let zpátky?

Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Terezou

44302

Diskuze k článku