MUDr. Milan Trojánek: „Infekční nemoci nejsou jen ty přenosné“

MUDr. Milan Trojánek: „Infekční nemoci nejsou jen ty přenosné“

Infekční onemocnění stále významně ovlivňují současnou medicínu. Ohroženi jsou jimi zejména lidé ve vyšším věku nebo s chronickým onemocněním, kteří mají zhoršenou funkci imunitního systému. O tom, jak na infekce reagují diabetici a jak se jim mohou bránit, jsme si povídali s MUDr. Milanem Trojánkem, Ph.D. z Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí pražské Fakultní nemocnice Bulovka.

Pane doktore, když mluvíme o infekčních onemocněních, každý si představí chřipku nebo neštovice. Jakých dalších nemocí se tento termín týká?

Pod pojmem infekční onemocnění si široká a mnohdy i odborná veřejnost představí především nákazy, které jsou mezilidsky přenosné a při ošetřování vyžadují izolační režim. Tato představa je však již zcela přežitá. Infekční lékařství se obecně věnuje těm stavům pacienta, které zapříčinily mikroby. Proto je nutno poznamenat, že se ve většině případů nejedná o přenosné infekce.

Náš obor se samozřejmě věnuje i diagnostice a léčbě infekčních nemocí, které mezilidsky přenosné jsou, ať už se jedná o vybrané respirační nebo tzv. exantémové nákazy, které se projevují vyrážkou, jako jsou například spalničky, zarděnky či neštovice. Dále se zaměřujeme na průjmová onemocnění či virové hepatitidy. A velkým problémem současnosti jsou infekce, které vznikají v souvislosti s hospitalizací pacientů v nemocničním zařízení.

V rámci našeho oboru řešíme také infekce vyvolané bakteriemi, které jsou odolné (rezistentní) vůči více antibiotikům současně (tzv. multirezistentní bakterie), k čemuž mnohdy přispívá nevhodné užívání antibiotik v běžné klinické praxi. A dále se specializujeme na diagnostiku stavů, které infekční onemocnění mohou jen připomínat, protože se projevují horečkou či laboratorně zvýšenými zánětlivými parametry. Právě tito pacienti bývají pro nás velmi zajímaví i s ohledem na širokou diferenciální diagnostiku, tedy odhad, jak se bude onemocnění dále vyvíjet.

Má nějaký vliv na průběh a délku léčby infekčního onemocnění skutečnost, že má pacient diabetes? 

Bohužel zcela jednoznačně víme, že samotný diabetes přispívá ke zhoršení funkce imunitního systému a rovněž tak doprovodné metabolické změny v organismu zvyšují riziko rozvoje vybraných infekčních komplikací.

Mezi typické a nepřekvapivé infekční komplikace u diabetiků patří infekce kůže, měkkých tkání či kostí a kloubů (např. u syndromu diabetické nohy) či infekce močových cest. Ovšem rozsáhlé epidemiologické studie upozorňují také na zvýšené riziko rozvoje celé řady dalších, poměrně závažných infekčních onemocnění, jakými jsou například infekce dolních cest dýchacích, pooperační infekce, infekce trávicího traktu nebo infekční záněty srdce.

Mezi velmi závažné a pro diabetiky specifické infekce patří invazivní mukormykóza, tedy vzácné infekční onemocnění způsobené vláknitými houbami, nebo také nekrotizující zánět zvukovodu vedoucí k akutnímu zánětu kosti v části lebky známé jako báze lební. Rovněž tak bylo zcela jednoznačně prokázáno, že v případě závažných infekcí, mezi které patří i sepse (laicky „otrava krve při bakteriální infekci“) či zánět vnitřní výstelky srdce, je riziko podstatně vyšší u pacientů s diabetem 1. typu a u pacientů s hůře kompenzovaným základním onemocněním.

A co pacientky s těhotenskou cukrovkou? Jsou také více ohroženy případnými infekcemi?

U těhotných pacientek vyplývají infekční rizika a možné komplikace již ze samotného těhotenství, neboť v jejich těle dochází k zásadním změnám, v důsledku kterých může organismus výrazně ohrozit například i nákaza virem chřipky. Samotná hyperglykémie může přispět ke zvýšení náchylnosti k infekcím a zvyšuje také riziko infekcí močového traktu. Relativní výhodou v tomto případě je, že samotný stav trvá pouze po omezenou dobu, neboť bylo prokázáno, že funkce imunitního systému se zhoršuje s délkou nedostatečně kompenzovaného diabetu.

Určitě je ale i způsob, jak mohou diabetici těmto rizikům a infekčním onemocněním předcházet…

Samozřejmě, a to za pomoci dobré kompenzace diabetu, která již sama o sobě snižuje riziko infekčních komplikací. Dále je žádoucí zlepšovat fyzickou kondici pacienta, což může pomoci k mírnějšímu průběhu nemoci. V neposlední řadě představuje určitou možnost prevence i očkování. U diabetiků mimo běžně doporučovaného očkování proti tetanu a hepatitidě B (při onemocnění ledvin), je zcela na místě také pravidelné očkování proti sezónní chřipce a pneumokokovým nákazám.

V případě infekčního onemocnění pacienta s diabetem ztěžuje průběh nemoci mimo samotnou cukrovku často řada dalších nemocí, které vedou k celkovému snížení fyzické zdatnosti pacienta.

Co se týče očkování, existují nějaké statistiky snášenlivosti očkovacích vakcín u osob s diabetem?

Studie o očkování jednoznačně uvádí, což je i naše klinická zkušenost, že samotný diabetes nepředstavuje žádný problém z hlediska nežádoucích účinků po očkování, avšak potenciální omezení představuje možná nižší imunitní odpověď po očkování v porovnání s mladým a zdravým jedincem. Zároveň bych chtěl upozornit na zcela neopodstatněné a přehnané obavy z očkování, které nejsou podloženy kvalitními studiemi ani dostupnými daty z registrů Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL). Mezi možné reakce po očkování patří bolestivost a zarudnutí v místě vpichu, výjimečně může dojít časně po aplikaci vakcíny například ke krátkodobému zvýšení tělesné teploty či k projevům příznaků chřipky, avšak s tím se setkáváme spíše při očkování kojenců.

Existují nějaké destinace, které byste osobám s diabetem k návštěvě nedoporučoval s ohledem na možné riziko nákazy infekčním onemocněním?

Diabetikům bych především doporučil konzultovat jejich zdravotní stav a cestovní plány s ošetřujícím diabetologem a praktickým lékařem a poté až případně s centrem cestovní medicíny. Podstatně závažnější zdravotní rizika pro tyto pacienty při cestách vyplývají ze samotného diabetu či dalších interních onemocnění a z jejich možných komplikací (dekompenzace diabetu, vznik krevních sraženin atp.) než z infekcí.

Infekční lékařství ho zaujalo již na gymnáziu

MUDr. Milan Trojánek, Ph.D. pracuje jako sekundární lékař na Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí ve Fakultní nemocnici Bulovka. Odborně se zajímá především o problematiku komunitních infekcí a jejich racionální antibiotickou terapii, diagnostiku horečnatých stavů nejasné příčiny a cestovní medicínu.

Infekční lékařství si ho získalo již během studií na gymnáziu, kdy v rámci soutěže Středoškolská odborná činnost pracoval na projektu z oboru lékařské mikrobiologie na Univerzitě Pardubice. Hned od prvního ročníku studia všeobecného lékařství na 2. LF pak začal docházet do Fakultní nemocnice Bulovka, kde spolupracoval s paní docentkou Marešovou, tehdejší přednostkou Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí. Dnes se situace obrátila a je to MUDr. Trojánek, kdo se intenzivně věnuje výuce studentů v infekčním lékařství – působí jako odborný asistent na Klinice infekčních nemocí 2. LF UK a vede Katedru infekčního lékařství IPVZ.

Mgr. Kamila Leciánová

964

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný

Diskuze k článku