Max Domi: „Cukrovka ze mě udělala lepšího hráče“

Vycházející hvězda kanadského hokeje Max Domi je přes svůj nízký věk jednou z nepopulárnějších osobností NHL. Proč? Svým způsobem za to může i cukrovka. Jeho každodenní boj s nemocí i tvrdou konkurencí na ledě sledují fanoušci po celém světě, zejména mladí diabetici, pro které se stal hrdinou.

Max Domi: „Cukrovka ze mě udělala lepšího hráče“

Max oslavil 2. března své 23. narozeniny. V NHL působí na postu útočníka týmu Arizona Coyotes teprve třetím rokem, ale daří se mu a navíc se tu cítí jako doma. Jeho otcem totiž není nikdo jiný než legendární hokejový bitkař Tie Domi, který proslul tím, že se pouštěl do rvačky často s vyššími a těžšími hokejisty a pravidelně je porážel. Max strávil dětství na trénincích svého otce, kde si hokej také zamiloval.

„Teď budu jako Bobby Clarke“

Vysněná budoucnost v NHL však Maxovi málem proklouzla mezi prsty, když ve 12 letech onemocněl diabetem 1. typu. Štěstím v neštěstí se ukázal být rodinný lékař, který nezaváhal a dal v osudnou chvíli Maxovi přesně to, co potřeboval – naději a vzor. „Když mi lékař oznámil, že mám diabetes, nezajímalo mě, jak bude vypadat můj nový jídelníček, ani jak si budu muset píchat injekce s inzulinem. Jediná otázka, která mě v tu chvíli opravdu zajímala, byla: ‚Můžu hrát hokej?’ Pamatuji si, že doktor se pousmál a zeptal se mě: ,Znáš Bobbyho Clarkea?’ Zakroutil jsem hlavou. ,Dobře, byl to skvělý hokejista a také měl cukrovku. Jasně, že můžeš hrát hokej, Maxi.’ Když mi to řekl, pamatuji si, že jsem si pořádně oddechl. Uklidnil jsem se. ,Dobře, teď budu jako Bobby Clarke.’“ Takto vzpomíná Max Domi na začátky s cukrovkou. O svůj příběh se před dvěma lety podělil se čtenáři magazínu The Players’ Tribune (v češtině ho zveřejnil web www.nhl.cz).

Nic mi nebrání, abych si splnil své sny

Max Domi si postupně zjistil o Clarkovi první poslední – legenda týmu Philadelphia Flyers, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, jeden z nejlepších útočníků hokejové historie, člen Hokejové síně slávy, diabetik 1. typu…, pro Maxe hrdina. Nikdy nezapomene na překvapení, které mu tajně domluvila máma. „Bylo mi třináct a byl jsem na turnaji ve městě Whitby v Ontariu. Seděl jsem v kabině, připravoval jsem si výstroj a najednou stál přede mnou. Bobby Clarke! Nemohl jsem tomu uvěřit! Věnoval mi pár minut, aby mi popřál hodně štěstí a povzbudil mě. Byl jsem v šoku. Znamenalo to pro mě všechno. Když jsem se díval na Bobbyho, uvědomil jsem si, že mi nic nebrání v tom, abych si splnil své sny.“ Není tedy žádná náhoda, že Max dnes nosí na dresu číslo 16. Stejné číslo, jaké má i Bobby Clarke.

Povzbuzení předává dál

Ve stopách Bobbyho Clarkea jde i mimo stadiony. Chce předat dál povzbuzení, které se mu ve správnou chvíli dostalo. Téměř po každém zápase čeká na Maxe několik dětí. Chodí si pro podpis i pro odpovědi. „Chci se s nimi setkat a poznat jejich příběhy. Chci jim říct, čeho jsem se ve spojení s nemocí nejvíce obával. Chci jim říct, že cukrovka ze mě udělala lepšího hráče, protože mě naučila v raném věku vážit si věcí, na kterých mi záleží. Také bych jim chtěl říct, že v životě narazí na nějaké neočekávané nepříjemnosti, ale že jim nesmí podlehnout, musí s nimi bojovat a porazit je. Tak či onak, během noci se všechny tyto příběhy spojí. Děti opustí stadion a budou vědět, jak jsem to dokázal, a já si vždy připomenu, jak dlouhá cesta k tomu vedla.“

Disciplína na jiné úrovni

Kdo by si totiž myslel, že se Max dostal do NHL takříkajíc „ze známosti“ a zadarmo, byl by na omylu. Disciplína byla vždy na prvním místě. „Když vyrůstáte pod rukama táty, jako je ten můj, vaše disciplína je trochu na jiné úrovni. Někdy jsem dal hattrick, pak jsem přišel do auta a táta mi řekl: ,Musíš dávat pozor na detaily.’ A já na to: ,No, dobře. Ale co ty tři góly?’ Můj táta je jedním z nejupřímnějších lidí, které můžete potkat. Dával mi to často pěkně sežrat. Mnohdy jsme hodiny stáli s autem v kolonách a já si chtěl utrhnout uši. Musel jsem poslouchat, co všechno je důležitější než oslavovat vstřelené góly. Navíc, máma měla na všechno stejný názor jako on. Ona je také jeden z důvodů, proč jsem tam, kde jsem. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale jejich myšlení a cit pro detaily mě nasměrovaly správným směrem.“

Vydražil vousy za 70 tisíc dolarů

Maxi Domi se pravidelně účastní letních táborů pro děti s diabetem a nejrůznějších charitativních akcí, které sbírají finance na léčbu či výzkum diabetu. Loni v létě takto například „prodal“ svůj pěstěný vous v rámci kampaně GoFundMe. Vousy mu s radostí oholil přímo jeho otec Tie Domi, který se s novou vizáží syna nemohl srovnat. Fotografie z činu sdílené přes Instagram vydělaly pro kampaň téměř 70 tisíc dolarů. „Můj cíl je, aby se s nemocí bojovalo co nejvíce a abych předal dětem naději, že mohou dělat to, co chtějí,“ vysvětluje Domi.


Jak vypadá běžný den profi hokejisty s diabetem ?

Jak vypadá diabetický režim profesionálního hokejisty a co obnáší? Max je v tomto ohledu velmi otevřený a bez okolků prozradil svůj denní rozvrh:

RÁNO

Každý den ráno mě vzbudí Orion. Orion je můj pes, který dokáže nejlépe vycítit, když je něco v nepořádku. Je v tom asi lepší, než já. Nakrmím ho, vezmu ho ven a pak si udělám něco k jídlu. Když mám příliš nízkou hladinu cukru, najím se o trochu víc. Před snídaní si dám dávku inzulinu a před odchodem z domu si ještě změřím glykemii.

DOPOLEDNE

Když přijedu na stadion, omotám si hokejku a ještě jednou si zkontroluji hladinu cukru. Až potom se začnu oblékat. Podle toho, co ukáže glukometr, se případně otestuji ještě těsně předtím, než skočím na led. Každých 20-25 minut se dále kontroluji i během tréninku a to podle toho, jak mi to naordinují trenéři. Ti chlapi mi hodně usnadňují život.

ODPOLEDNE A VEČER

Po tréninku se najím přímo na stadionu, pak jdu domů a na pár minut si s Orionem zdřímnu. Když se probudím, provedu další test. Pak si dám něco k večeři a naposled se otestuji těsně předtím, než jdu spát. Zní vám to šíleně? Tak si přečtěte, jaké to je, když máme zápas.

BĚHEM ZÁPASU

Během zápasu se snažím udržet si hladinu cukru na co možná nejlepší úrovni, protože ze sebe budu muset vydat všechno. Když mám hladinu cukru příliš vysokou, jsem pěkně podrážděný (zeptejte se spoluhráčů). Ty neustálé změny nálady! Také se rychle unavím. Když jsem na ledě v opravdu vypjatých a náročných chvílích, střídal bych nejraději každých 25 sekund. Když mám hladinu cukru naopak příliš nízkou, jsem hrozně nevyrovnaný a někdy i nesoustředěný. A to není dobře, když proti vám hraje plno chlapů, kteří vás chtějí zničit. Udržet vše pod kontrolou není jednoduché, ale mám kolem sebe plno skvělých lidí, kteří mi to usnadňují.
Režim je následující: před zápasem provedu několikrát test, poté v polovině a pak na konci první třetiny, poté v polovině a na konci druhé třetiny, poté v polovině a na konci třetí třetiny. Neptejte se mě, jak to vypadá během prodloužení. Během zápasu provedu test klidně osmkrát. Je to náročné. Při zápase se nesmím v žádném případě dostat mimo vytyčené úrovně hladiny cukru. Když o tom takhle píšu, zní to divně. V realitě to je pro mě ale úplně normální. Taková rutina.

Soňa Burgerová
Článek je převzatý z časopisu DIAstyl 2/2018

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na