-- reklama --

Kafe a inzulín: Přestavujeme vám naši novou bloggerku, která našla svou vnitřní sílu a postavila se cukrovce čelem

Kafe a inzulín: Přestavujeme vám naši novou bloggerku, která našla svou vnitřní sílu a postavila se cukrovce čelem
Jitka je diabetu vděčná za pevnou vůli, nová přátelství i umění radovat se z maličkostí Zdroj: se souhlasem autorky Jitky Kužílkové

Na začátek se sluší představit se. Jmenuju se Jitka a jsem diabetička I. typu. Můj život mi cukrovka obohacuje již celých 27 let. Za takhle dlouhou dobu jsem stihla prožít dětství, užít si dospívání se všemi koncerty, zahraničními pobyty, festivaly, prvními láskami, zkrátka vším, co k němu patří, následně vystudovat vysokou školu, dospět v ženu, projít několika zaměstnáními a v neposlední řadě se stát manželkou. Taky píšu blog www.sweetdiabeticday.cz, natočila jsem několik dílů svého podcastu o životě s cukrovkou Kafe a inzulín a na Instagramu sdílím střípky ze svého nejen diabetického života.

A tak mě tady máte, ženu milující výběrovou kávu, psaní, výlety po Česku i za hranice, procházky se psem, vůni lesa, a taky moře, pomalá rána, bosou chůzi, výhledy, ať už jsem kdekoliv, a možnosti, které nabízí každý nový den. A taky miluju vyrovnané glykémie a den, kdy si nemusím měnit infuzní set, řešit zalomenou kanylu nebo nefungující senzor. Takové dny jsou obzvlášť za odměnu a je třeba si jich vážit.

Na začátku byla diagnóza

Diabetes mellitus I. typu. Diagnóza, kterou si vyslechli rodiče na podzim roku 1995. Pamatuju si ten osudový den přesně. Byla jsem u taťky, protože jsem v té době měla střídavou péči. Byl chladný prosincový večer. V televizi dávali pohádku Dívka na koštěti. Seděla jsem na gauči, pila kakao a ládovala se mandarinkami. K tomu jsem každou chvilku odbíhala na záchod. Močový měchýř se mi doslova plnil rychlostí blesku. Tahle potřeba neustupovala, naopak se stupňovala. S příchodem večera mi bylo hůř. K nutkavé potřebě toalety se přidalo zvracení. Nic zvláštního, říkal si asi taťka s jeho tehdejší přítelkyní. Nachlazení a virózy mělo v tu dobu mnoho dětí. Když jsem usínala, bylo to na několik dní naposled, co jsem se svýma očima dívala na tento svět.

Zvuky. Naléhavé telefonáty taťky. Jízda autem. Ozvěna hlasů na chodbách. Přesuny mého bezvládného těla. Dezorientace. Potřeba zeptat se, co se děje. Potřeba říct, že všechny kolem vnímám, slyším. Jenže tělo nefungovalo. Nemohla jsem mluvit, i když jsem chtěla odpovědět sestřičce, že ji slyším. Mé tělo zaplavil pocit frustrace, strachu a beznaděje. A pak jsem se zase ocitla ve tmě.

Když jsem otevřela oči, nebyla jsem v dětském pokoji, kde jsem před několika dny usínala. Tohle byl pokoj plný přístrojů vydávajících různé zvuky. Do obou rukou mi byly zavedeny kapačky. U hlavy jsem měla svou oblíbenou hračku. A za sklem byly vidět další postele.

Rozhovor s biatlonistkou Terezou Jandovou: „Důležité je se nevzdávat bez boje!“

Tereza pochází z Krkonoš, ale už 13 let žije v Jablonci nad Nisou. Studuje v Brně na Masarykově univerzitě obor Regenerace a výživa ve sportu. ...

Mám cukrovku, slyšela jsem

Postupem dní jsem se dozvěděla, že jsem na JIP a jsem nemocná – mám cukrovku. Nepamatuju si přesně, jak jsem se své onemocnění dozvěděla, ani jak mi došlo, co to vlastně znamená. Co si ale pamatuju, je nemocniční chodba, kam za mnou chodila mamka, taťka i prarodiče. Ty chvíle, kdy jsem pořád dokola stavěla puzzle Červené Karkulky, které mi mamka do nemocnice donesla. Taky si pamatuju přesuny mezi odděleními, první injekce stříkačkou, protože v té době ještě nebyla inzulínová pera. Pohádku o tom, jak medvídek Teddy dostal cukrovku. Rodiče mi ji četli pořád dokola. Byla jsem jako medvídek Teddy. Měla jsem v sobě neposedné cukry, kteří si buď dělali diskotéku (hyperglykemie), anebo byli hodní a v těle nedováděli. Tahle představa se mi docela zamlouvala a já často k těm imaginárním cukříkům promlouvala a přesvědčovala je, ať jsou hodní, protože pak je nám všem dobře.

Vánoce roku 1995 jsem strávila v nemocnici. Můj nejoblíbenější čas v roce byl tehdy tím nejsmutnějším. Nespravila to ani pračka na oblečky pro panenky Barbie, kterou mi Ježíšek doručil do nemocnice.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Když vám do života vstoupí jakékoliv onemocnění, máte dvě možnosti, jak se s touhle novou životní situací popasovat. Buď zůstanete zlomení a v roli oběti budete nadávat na nespravedlnost osudu. Nebo seberete veškerou svou vnitřní sílu, postavíte se k situaci čelem a budete se snažit žít život naplno a s důvěrou, že všechno zlé se děje pro vás.

Já se v životě snažím vždy volit druhou variantu. I přes to, že to s cukrovkou mnohdy není jednoduché, i když mě v noci přepadne chuť vyhodit senzor a hvízdající alarmy na mobilu oknem, i když v práci padám únavou a vyčerpáním z hyperglykemie, nebo když mi tečou slzy, protože výměna kanyly zase bolí, i přes to všechno si stojím za tím, že mi cukrovka do života přinesla mnoho kvalit. Pevná vůle, znalost svého těla, nová přátelství, vděčnost za každý nový den a umění radovat se z maličkostí. To je jen zlomek z toho všeho, za co jsem diabetu vděčná.

Pokud je tady mezi vámi někdo, kdo je s cukrovkou teprve na začátku, nebo máte jen špatný den, pamatujte, že je jen na vás, jaký váš život bude. A že po každé bouřce vždycky vyjde slunce.

Zdroj: autorský text Jitky Kužílkové

4928

Diskuze k článku