Jarní zeleň na talíři – dříve běžná dnes vzácná

Jaro je sezóna nabitá pozitivní energií. Končí období "vegetačního klidu". Proto už naši předkové začali v tuto roční dobu pojídat jarní zeleň na oslavu návratu plodivých sil.

Jarní zeleň na talíři – dříve běžná dnes vzácná

Rozumově se dá samozřejmě tato činnost zhodnotit jako nedostatek uskladněných potravin, ale i naléhavou potřebou organismu vitaminů po dlouhé zimě, kdy se konzumovala pouze jídla uskladněná a ze surovin sušených. Ty měly funkci sytící, ale výživová hodnota byla minimální. Světlá jarní zeleň má v sobě mnoho energie, kterou nelze prokázat chemickým rozborem. Při pohledu na jarní býlí však během několika dní vidíme, jak ze semínka vyroste klíček, rostlinka a vlivem tepla a sluneční energie třeba i vykvete. Tuto energii nám pak předá, pokud se k nim chováme šetrně.

Kopřivy, pampelišky i medvědí česnek

Mezi nejoblíbenější jarní plané „zelinky”patří kopřivy, pampeliška, sedmikráska, medvědí česnek, čekanka, jetel, řebříček. Dnes se využívají pouze výjimečně. Dříve je hospodyně rozsekala do polévek, udusila jako špenát nebo ve směsi s vejci a moukou z nich připravovala speciální velikonoční jídlo, kterému se říkalo hlavička nebo nádivka. Ta byla přílohou k jehněčímu nebo kozlímu masu na Boží hod velikonoční.

Dalším jarním pokrmem byla polévka z kopřiv. Její příprava byla jednoduchá a výsledek byl velice chutný. Stačilo mladé žahavky uvařit ve vodě a krásně zelený vývar osolit a rozšlehat do něj vejce. U pramenišť a studánek prý ženy trhaly při východu slunce listy řeřišnice nebo potočnice a připravovaly z nich jídlo na počest ochranných vodních duchů.

Na ozdobu i do salátů

Kvetoucí jarní bylinky – sedmikrásky, pampelišky, fialky a devětsil – jsou jedny z prvních jarních květin rostoucích na travnatých plochách a jejich dobré účinky na organismus jsou velice známé. Nemusí se používat pouze na přípravu povzbuzujících čajů, ale můžeme s nimi doplnit zeleninové nebo ovocné saláty. Skvěle zdobí jarní mísy a koláče.
Pozor však na mladé pampelišky. Svou mírně hořkou chutí jsou ideální pro saláty. Neměli bychom jich připravovat větší množství v syrovém stavu, aby nedocházelo k trávicím problémům.

Domácí bylinková zahrádka

Dalším zdrojem jarních vitaminů může být i vaše domácí bylinková zahrádka. Vyberte malý kousek svého dvorku nebo místo pro několik okrasných květináčků co nejblíže od vaší kuchyně, kde svítí sluníčko alespoň půl dne. Budete tak mít své bylinky v dosahu a čerstvou zásobu vitaminů při přípravě jakéhokoliv pokrmu. Tyto bylinky nevyžadují náročnou péči, a přesto se vám odvděčí svou vůní, chutí i zdrojem vitaminů, minerálů, enzymů a chlorofylu pro posílení organismu.
Pokud bychom chtěli domácí bylinky plné síly, vypěstujeme si čerstvou jarní pažitku, petrželku nebo řeřichu, a tím si pořídíme „zeleninový multivitamin“.

Jarní kúra: lehká jídla a přísun vitamínů

„Jarní kúrou“ dosáhneme obnovení vyčerpaných sil po zimě. Za obecný postup považujeme přípravu lehké stravy, zvýšený přísun ovoce a zeleniny a omezení masitých pokrmů a polotovarů. Velmi důležitým prvkem je zvýšený příjem tekutin. Základem by měla být voda, voda s citrónem a bylinkové čaje, bylinkové ovocné a zeleninové freshe a smoothies. Vhodné je také snížené množství kofeinu a alkoholu. Dále je třeba si připomenout zásady zdravé výživy. Jestli přijímáme dostatečné množství bílkovin, tuků a sacharidů ve správné podobě – sacharidy složené a vlákninu. Nejen úpravou stravy můžeme zlepšit naši obranyschopnost a načerpat sílu.
Uvědomujme si prohřáté počasí, vědomé čerpání slunečního záření, prodloužený čas denního světla a s tím i možnost pobytu a fyzické aktivity ve volné přírodě. To vše nám přináší příjemné pocity a celkové uspokojení organismu.

Okénko do historie: bylinky a bylinkáři

Patrně nejstarší komplexní dílo o jedlých rostlinách je Kánon o bylinkách, který vznikl v Číně kolem roku 2698 před n. l. Jeho autorem byl císař Šen-nung. Dalším průkopníkem zelené stravy byl Chuang-ti (přibližně o sto let později), který navíc doporučoval při léčení bylinami brát v úvahu i celkový stav pacienta. Doklady o zkoumání bylin vznikaly i v Egyptě a Indii, kde je kolem roku 1550 před n. l. shrnulo dílo zvané Ajurvédy. I Řekové a Římané se této oblasti věnovali, například Hippokrates (460–377 před n. l.)ve své práci vycházel z poznání přírody. Definitivně zavrhl myšlenku, že onemocnění je trestem bohů, a stanovil základy etiky v lékařství, které jsou uznávané dodnes. Dioscoridus ve svém „De materia medi“ (z r. 512 před n. l.)popsal na 600 léčivých rostlin a připojil i herbářová vyobrazení. Jeho dílo se stalo pramenem informací pro bylinkáře a tvůrce herbářů až do 17. století. Ve středověku se bylinná medicína dále vyvíjela v klášterech a mezi bylinkářkami na venkově. S Gutenbergovým vynálezem knihtisku (v polovině 15. století) nastaly zlaté časy herbářů a nových vědeckých přístupů. Za zmínku stojí snad nejslavnější herbář všech dob „The English Physician“ (The Complete Herbar) Nicolase Culpepera z roku 1649.
V českých zemích patří k nejznámějším Herbář neboli Bylinář od autora Andrea Matthioliho v překladu vynikajícího přírodovědce Tadeáše Hájka z Hájku, který vyšel v roce 1562. S úpravami se vydává dodnes.

Ladislava Kankrlíková

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na