Edukace = snaha někoho něco naučit

Vždy, když nějaká činnost dostane název odvozený od cizího slova, hrozí, že tento pojem poněkud „zmramorovatí“ a maličko se vytratí jeho původní obsah. Připomeňme si tedy, co se skrývá po pojmem edukace.

Edukace = snaha někoho něco naučit

Edukace je snaha někoho něco naučit. A chceme-li někoho něco naučit, musíme to sami umět, vhodným způsobem to dotyčnému předat, zkontrolovat, zda všemu porozuměl, zda si to pamatuje a zda to v praktickém životě skutečně používá. A čas od času ony věci zopakovat.

Jak vypadá edukační proces

1. Příprava

Prvním krokm je příprava na edukaci, tedy nastavení takových podmínek (fyzického prostředí, atmosféry, motivace), aby předávání informací probíhalo co nejefektivněji. Vhodný je i dopředu zpracovaný seznam informací, témat a okruhů, se kterými chceme pacienta seznámit, a do něj zaznamenat, co, kdy a popřípadě s jakým úspěchem jsme již probrali.

2. Zprostředkování

Druhým krokem je pak samotné zprostředkování, tedy předání obsahu. Edukátor – lékař či sestra – by tu měl dodržovat několik zásad, které mohou učení usnadnit a zefektivnit. Obsah uspořádat do krátkých, logických částí, navázat obsah na předchozí znalosti a zkušenosti pacientů, zařazovat informace do kontextu, propojovat je a takto je prezentovat pacientům. Propojovat teorii co nejvíce s praktickými ukázkami, zdůrazňovat užitečnost informací pro účastníky, kde je to možné obsah vizualizovat (co jde vyjádřit obrázkem, grafem, tabulkou apod.). Využívat jazyk a terminologii pro účastníky srozumitelné, efektivně komunikovat s pacienty – pracovat s hlasem, mluvit dostatečně nahlas, vhodným tempem, udržovat s pacientem během rozhovoru oční kontakt, na konci vždy provést shrnutí a poskytnout pacientům stručné písemné podklady se základními informacemi.

3. Opakování a procvičování

Protože pacientům je takto často předáváno v poměrně krátkém čase velké množství informací, je tu riziko, že část těchto informací bude rychle zapomenuta. Třetím krokem edukace je tedy průběžné opakování (prostřednictvím shrnutí informací, vytvoření a využití určitých mnemotechnických pomůcek apod.) a praktické procvičování nových informací. Zejména procvičování je klíčové – podle výzkumů si totiž pamatujeme pouze asi 10 % z toho, co čteme, 20 % z toho, co slyšíme, 30 % z toho, co vidíme, 50 % z toho, co slyšíme a vidíme, ale až 90 % z toho, co sami říkáme a děláme . Pokud má tedy pacient možnost si vše potřebné pod dohledem lékaře nebo sestry sám zkusit a při tom sám popsat, co dělá, jeho schopnost zapamatovat si informace se výrazně zvýší.

Kolik informací si zapamatujeme?

 

Čtené 10 %

Slyšené 20 %

Viděné 30 %

Slyšené a viděné až 50 %

Pacientem prováděné a zopakované až 90 %

 

4. Kontrola výsledků edukace

Čtvrtým, posledním krokem edukačního procesu je prověřování naučeného. V průběhu i v závěru edukace by měl lékař či sestra získávat od pacientů zpětnou vazbu o tom, zda si osvojili, co si osvojit měli, a také zda si to osvojili správně. Bez této zpětné vazby nemůže mít edukátor jistotu, že pacienti dané informace skutečně využijí a že je využijí správně. Toto prověřování by mělo být ovšem realizováno i při dalších kontaktech s pacientem – jak již bylo zmíněno, naše schopnost zapamatování si velkého množství informací je značně limitovaná. Pokud lékař či sestra při tomto prověřování zjistí nedostatky, tedy že si pacient informaci nezapamatoval či si ji nezapamatoval správně, je potřeba znovu dané téma zopakovat, procvičit a prověřit jejich (správné) zapamatování.

Edukační tým v diabetologické ambulanci

Edukační tým je obvykle v diabetologické ambulanci tvořen dvěma členy, tedy lékařem a zdravotní sestrou. Může však mít členů i více, tak jak je tomu v nemocnicích – nutriční terapeutka, popř. specializované sestry např. z podiatrické ambulance, psycholog, sociální a rehabilitační pracovník. Čím více členů tým má, tím je složitější ho koordinovat. Na druhou stranu může být edukace často podrobnější a pacient v souhrnu s členy onoho týmu stráví více času. Za léčbu pacienta a její výsledky zodpovídá lékař, z tohoto titulu je tedy zodpovědný i za jeho edukaci. Musí být detailně obeznámen s tím, co je jejím obsahem (v ideálním případě se na jeho tvorbě přímo podílet), i tím, jak a s jakými výsledky, a sám ji i z příslušné části provádět.

Typy edukace

1. Edukace základní

Jejím úkolem je seznámit pacienta s podstatou onemocnění, metodou jeho léčby a pomoci mu vyrovnat se s onemocněním. Tato edukace by měla postihnout základní prvky spojené s onemocněním, tedy především:

  • podstatu a nebezpečí diabetu
  • aplikaci inzulinu
  • základy selfmonitoringu
  • otázky hypoglykemie a hyperglykemie
  • dietní opatření
  • udržování či redukci hmotnosti
  • pohybovou aktivitu.

Základní edukaci provádí ošetřující lékař, v ideálním případě specialista diabetolog. I zde, stejně tak jako ve všech typech edukace, je třeba zvážit, zda do ní nezapojit i členy rodiny.

2. Edukace komplexní

V ní jde již o snahu poučit pacienta do detailu o výše uvedených tématech především s cílem, aby získal potřebné dovednosti umožňující mu kvalitní sebeléčbu. Komplexní edukaci je možno provádět individuálně i ve skupinách, v nich lze využít i předávání zkušeností mezi samotnými pacienty. Její nedílnou součástí je řešení praktických úkolů, které imitují běžné situace, jež musí pacient v životě řešit, a kontrola získaných dovedností.

3. Reedukace

Odhadem lze říci, že se nový pacient zvládne a do svého života organicky začlení prvky spojené s léčbou diabetu v průběhu 6–24 měsíců. I pro toho nejdůslednějšího pacienta je přínosem, i s ohledem na jeho motivaci, když jsou mu některá témata znovu připomenuta.

Role pacienta

Pacient je samozřejmě ten, kdo se má vše naučit. Nebudeme zde psát o tom, že má být vnímavý, soustředěný, opakovat si doma, co se naučil, a řadu podobných pouček. Buďte stále aktivní. Připravte si otázky, nebojte se zeptat na to, čemu jste nerozuměli. Pokud nemáte jistotu, že to, co s ohledem na diabetes děláte, děláte správně, zeptejte se. Nikdo vás za to kárat nebude, naopak, dáte edukátorům najevo, že vás to zajímá, a jim se bude pracovat mnohem lépe.

As. MUDr. Jan Brož, PhDr. Miroslava Dvořáková, Ph.D.

Diskuze k článku

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na