Diabetes a COVID-19: Informace pro děti a jejich rodiče
Dospívání s diabetem: “očistec” pro děti i rodiče
Puberty svých dětí se snad všichni rodiče už dopředu hrozí. Když pak nastane, probíhá ještě daleko obtížněji a hlavně déle, než si všichni představovali. Pro rodiče je to období bolesti a sebezapírání, pro děti mnohdy nejnáročnější a nejrozporuplnější etapa života. A když se k tomu přidá diabetes, problémy se obvykle násobí.
Dospívání je obdobím mnoha zvratů – tělesných, hormonálních i emočních. Teenager se musí vyrovnat se změnami svého těla, které mnohdy neodpovídají jeho představám (nepříjemné vřídky na obličeji, měnící se prsa u dívek, vousy u chlapců…). Ke změnám dochází i v hormonální rovnováze, jež doprovázejí i časté změny nálad, ale ty lze jen obtížně ovlivnit vůlí. Dospívajícímu diabetikovi navíc hormonální nerovnováha mění glykemie daleko nevyzpytatelněji, než tomu bylo kdy předtím.
OBDOBÍ HLEDÁNÍ SVÉHO MÍSTA NA SVĚTĚ
Co je ale nejzávažnější? Každý dospívající hledá své místo mezi vrstevníky. Hledá svou cestu, jak se jim přiblížit a vyrovnat se jim, a v čem se od nich naopak odlišit tak, aby to pro něj samotného bylo přijatelné. Toto všechno si ale v naprosté většině případů ani neuvědomuje, spíš jedná spontánně. A k tomuto chaosu přidejte ještě diabetes – nemoc, která člověka odlišuje, vyděluje, která mu neustále něco zakazuje, která činí rodiče dospívajících dětí úzkostnějšími, nesmlouvavě vyžadujícími disciplínu.
K tomu, aby adolescenti dospěli a posunuli se ve vývoji dál, musejí experimentovat – hledat hranice tím, že je budou narušovat a nést za to následky. Dospívajícího diabetika ale při jeho pokusech narušovat řád často prozradí rozkolísaná glykemie, která reaguje na každou stresovou situaci, dietní chybu nebo třeba nevyspání.
DĚTI SE UČÍ PŘEVZÍT ZODPOVĚDNOST
Dospívání je i období přebírání zodpovědnosti za svůj život. Se zodpovědností se člověk nerodí, té se musí učit a postupně ji – věku přiměřeně – přebírat od svého okolí. Dobře je to vidět například na přístupu dítěte ke škole – nejdřív ho k plnění úkolů vyzývají rodiče, postupně dítě vypracovává úlohy samo, častěji se také samo učí a rodiče mu zůstávají k dispozici, aby pomohli, když je třeba. Pak už rodiče téměř ani nevědí, co se dítě ve škole učí, protože vše zvládá bez jejich pomoci.
Tento vývoj ale není samozřejmý, dítě je potřeba od počátku k zodpovědnosti vést a nedělat věci za něj. Podobně je tomu se zvládáním běžného denního života i náročných situací u adolescenta s diabetem. Nelze očekávat, že se mladý člověk stane zodpovědným ze dne na den, pokud rodiče do té doby za něj dělali všechno – měřili glykemie, připravovali veškeré jídlo, vypočítávali dávky inzulinu…
RODIČE SE UČÍ SVÉ DĚTI RESPEKTOVAT
Během dospívání se dítě postupně začíná vymezovat vůči svému okolí – nejmarkantněji a nejdříve se většinou střety objeví uvnitř vlastní rodiny. Nenechme se zmást věkem – děti dnes začínají dospívat a vzdorovat dříve – někdy i kolem 10. roku věku. S rodiči a jejich přáními, požadavky a názory nesouhlasí, o všem diskutují, chtějí mít poslední slovo.
Již na začátku dospívání je potřeba nastavit jasně dítěti hranice, které nesmí překročit (např. chovat se k rodičům neurvale, nebo dokonce vulgárně). Také je dobré vymezit témata, o kterých se nebude diskutovat – např. že se stoluje společně nebo že se chodí domů včas. Na druhou stranu je ale potřeba, aby se i rodiče učili respektovat dítě jako samostatnou osobnost s vlastními potřebami a názory a snažili se s ním diskutovat a vyjít mu vstříc tam, kde je to možné – tedy dát mu důvěru, že je natolik zralé, že některé věci může dělat samo, bez přímého dohledu.
U onemocnění diabetem je výhodné v tomto období předat dětem více zodpovědnosti za měření glykemie, přípravu jídla a samostatnou úpravu léčby. Pro dítě bývá dobrou motivací, pokud rodiče vše přímo nekontrolují a sami do věcí nezasahují, ale dítě je může požádat o pomoc, pokud si samo neví rady nebo se chce ujistit, že postupuje správně. Mám zkušenost se sedmnáctiletou dívkou, která chce všechno dělat sama, ale někdy ráda přijde za mámou a poprosí ji, aby jí ve dvě hodiny ráno vzbudila a změřila jí glykemii, protože se jí nechce vstávat. Tady je ze strany rodičů možné odměnit snahu dítěte a pomoci mu, pokud o to požádá. Může to podpořit jak motivaci dítěte dál se snažit, tak posílit vzájemný vztah, v době dospívání dítěte tak důležitý a zároveň tak křehký.
JAK ZAJISTIT HLADŠÍ PRŮBĚH DOSPÍVÁNÍ?
Je výhodné, pokud rodiče své děti přiměřeně „vychovávají“ od malička. Divili bychom se, kolik rodičů nechá děti „růst jako dříví v lese“ nebo jim naopak „umetá cestičky“, a pak si v jejich 12 letech uvědomí, že jsou děti nesamostatné, nemotivovatelné, nebo dokonce na své rodiče zlé. Často slýchávám: „Vždyť je mu 12 a neumí ani vynést koš, musím mu to desetkrát připomenout a pak ještě jde se slovy, že není náš sluha“. Většinou bývá příčina v tom, že své děti nevedeme ke sdílení domácích povinností od malička a že v nich nebudujeme respekt k rodičům a dalším autoritám. Tedy jinak řečeno, děláme jim dlouhá léta doma plný servis a nenecháme si za něj ani poděkovat.
Pro děti je důležité, aby se účastnily na chodu domácnosti, měly svoje úkoly a povinnosti a musely na ně pravidelně dbát. Rozvíjí to jejich zodpovědnost, sebedůvěru, že věc zvládají, a také respekt k tomu, co kdo udělal – když si svačinu sami připraví, spíše ji nevyhodí, protože ví, že za tím je kus práce a strávený čas.
I BOUŘLIVÉ DOSPÍVÁNÍ LZE ZVLÁDNOUT
Někteří dospívající i přes veškerou snahu dospělých nespolupracují, bouří se, jsou neuctiví k rodičům, nepokrytě upřednostňují vrstevníky před rodinou, nebo se odmítají přizpůsobovat diabetickému režimu. To je pro rodiče a jejich vzájemné vztahy s dětmi velmi náročné, vyčerpávající, vzbuzuje to pocity bezradnosti, vzteku, strachu o další život dítěte.
Je třeba si uvědomit, že dospívání je obdobím postupné separace od rodiny, osamostatnění se. Osamostatnit se dítě musí za cenu konfliktu, jinak by od pohodlí rodiny neodešlo. Konfliktem vyvolává napětí a usnadňuje si cestu z rodiny ven.
Když je dospívání dítěte příliš náročné, je vhodné vyhledat pomoc rodinné terapie. Většinou i sám dospívající vnímá situaci napětí v rodině jako nepříjemnou a možnost společně nastavit lepší komunikaci za pomoci terapeuta uvítá. Někteří dospívající jsou i v tomto v odporu a docházku na terapii spolu s rodiči odmítají. Těm je možné nabídnout psychoterapii individuální, nebo naopak sami rodiče mohou rodinnou terapii navštívit právě kvůli konfliktům s dítětem a i bez něj se snažit situaci nastavit méně konfliktně.
ČAS NA DOPLNĚNÍ SIL
Každopádně ale stojí dospívání všechny spoustu sil. Proto je důležité tyto síly načerpávat mimo rodinu, nesnažit se za každou cenu, aby byla rodina stále pohromadě. Dospívající potřebuje svůj čas s vrstevníky i svůj vlastní čas sám pro sebe, matka i otec potřebují každý svůj vlastní čas a stejně tak rodiče potřebují svůj společný partnerský čas a aktivity, neboť nikdy nedostává rodičovství takové rány jako v období dospívání. A pokud ho mají rodiče ustát, je dobré, aby se navzájem podporovali.
Autor: MUDr. Jana Komorousová, Ph.D.
740
Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno
Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný