DIAmáma Veronika: Můj postoj k diabetu aneb Srazila mě synova nemoc na kolena?

DIAmáma Veronika: Můj postoj k diabetu aneb Srazila mě synova nemoc na kolena?
Nic není víc než rodičovská láska. Zdroj: užito se svolením autorky Veroniky Kockové

Snad každý rodič by převzal nemoc svého dítěte na sebe. I když bychom si to z celého srdce přáli, bohužel to nejde. Tak se alespoň snažíme, aby dítě s jakoukoli nemocí mělo co nejkvalitnější život plný lásky a radosti.

Navenek můžeme působit v pohodě a vyrovnaně, ale přesto nás vevnitř obavy o dítě neskutečně svazují. Za tři roky s diabetem bylo hned několik okamžiků, kdy jsem měla o Filípka takový strach, až mi z toho bylo zle nejen psychicky, ale i fyzicky. Psychosomatika tady fungovala naprosto přesně.

Nevědomost celou situaci zhoršuje

Nejintenzivnější to bylo při záchytu. Člověk vlastně netušil, do čeho jde. Když se řekne diabetes mellitus, člověku se vybaví nespočet injekcí, které si bude muset to nebohé dítě píchat, omezení na celý život a život, který už nikdy nebude jako dřív. Cesta do nemocnice byla hrozná. Mlčeli jsme. Stále dokola se mi zalévaly oči slzami. Nenápadně jsem je otírala rukávem mikiny, aby si Filípek ničeho nevšiml. Strach a nejistota mě celou zaplavovaly. 

DIAmáma Veronika: Z vážení jídla a počítání sacharidů se mi točila hlava

Jen zjištění, v čem všem jsou sacharidy, pro mne bylo velmi překvapující. Dříve mě nenapadlo, že budu muset počítat sacharidy např. v paprice, ...

Hlavně se nelitovat!

To byl můj hlavní úkol. NELITOVAT SE! I přesto, že jsem v tu chvíli byla dost psychicky sražená na kolena, nikdy se ve mně nepralo takové to: ,,Proč my?!” Ano, také mě to štve, stejně jako všechny ostatní. Nechci, aby Filípek cukrovku měl, ale čím si pomůžu, že si budu ještě víc psychicky nakládat těmito dvěma slovy, která mají tak hrozně velkou váhu?

,,PROČ MY?!” I když tato dvě slova píšu a nemyslím je vážně, něco se ve mně stahuje.

Páru ale občas odpustit musím

Nejsem takový ten ,,sluníčkový“ člověk, který bere všechno s úsměvem, ve všem vidí klady a zápory přesouvá do pozadí. Někdy mě ta cukrovka tolik štve! Zanadávám si na senzor, který přestal fungovat v tu nejméně vhodnou chvíli, nebo měří o několik mmol víc, než je hodnota z krve. Štve mě, když se zalomí kanyla, a kvůli tomu vyletí Filípkův cukr na 20 mmol/l. A kolikrát mě štve i Filípek, když po dvacáté přijde, že by si dal svačinku, i když právě dojedl. Ale celou tuto situaci beru tak, jak je. 

Diabetes nebude náš pán!

Neházím na nikoho vinu, že Filípek onemocněl. Vlastně ani nevím, na koho bych měla. Mám být naštvaná na osud, na život? Na sebe? Že jsem Filípka nekojila? Mohla by být tady ta chyba, která nám všem změnila životy? To se stejnak nikdy nedozvím, tak proč bych se tím měla ubíjet?! Prostě se to stalo a my se musíme naučit s tím žít a pracovat. Nic jiného nám stejně nezbývá, pokud chceme, aby byl Filípek šťastný. A když budou šťastné děti, budeme šťastní i my rodiče. A troufám si říct, že se nám to daří.

rodina

Výlet do ZOO. | zdroj: užito se svolením autorky Veroniky Kockové

Samozřejmě takhle v pohodě by to nebylo, kdybychom kolem sebe neměli lidi, kteří nám s láskou pomáhají. Nemít takovou rodinu, jakou máme, možná bych měla o pár šedivých vlasů a vrásek víc. Všichni, i přes počáteční strach, se do péče o Filípka s odhodláním zapojili, a tím nám celou situaci strašně ulehčují. Nejen z pohledu Filípkovy radosti, že může být na víkend u babičky nebo u tety, ale i z pohledu naší radosti, že jsou děti na víkend u babičky a my si můžeme trochu odfrknout.

Zkušenost je nejlepší učitel

S překračováním hranic se pomyslné hrany strachu otupují. Dříve mě stresovala hodnota glykémie nad 17 mmol/l. Měla jsem opravdový strach, že se Filípkovi něco stane. Bála jsem se, že nezvládnu cukr srazit a přijde ketoacidóza. Ale zvládla jsem to! Teď mě nerozhodí už ani hodnota 20mmol/l.

Víc než hyperglykémie mě vždy děsila hypoglykémie. Bála jsem se, a stále se bojím, toho úplného ,,odpadnutí”, které jsme, díky bohu, ještě nezažili. Ale když jsem zjistila, že i glykémii 1,2 mmol/l jsme zvládli ukočírovat, strach z úplné hypoglykémie se zmenšuje. Zkrátka, s léty praxe se ten každodenní život s cukrovkou stává normálnější a méně stresující.

Vím, že to je někdy těžké, ale nelitujte se! Chyťte tu sladkou potvoru za pačesy a převezměte otěže vy. I když vás občas „vyhodí ze sedla“ a spadnete, VY jste páni, kteří určují, kam a jakým tempem pojedete!

Foto: Instagram autorky Veroniky Kockové, užito se svolením

Zdroj: autorka čerpala z vlastních zkušeností a zážitků

1592

Diskuze k článku