DIAmáma Hedvika: Mysleme i na sourozence našich „sladkých“ dětí aneb Psychohygiena je základ

DIAmáma Hedvika: Mysleme i na sourozence našich „sladkých“ dětí aneb Psychohygiena je základ
Po narození Aničky vzala Heduška roli starší sestry vážně. Zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Nikdy nezapomenu na smutek a strach, který jsem viděla ve tváři starší dcery Hedviky, když Anička onemocněla diabetem. Myslím, že i když to tak nevypadalo, tak nejhůře přijímala onemocnění Aničky právě ona. V té době jí bylo osm let.

Fungování a logické myšlení ve stresové situaci je i pro nás dospělé velmi těžké, ale hodně informací si můžeme dohledat, přečíst, snad i pochopíme fakta a můžeme se připravit na dny budoucí. Ale co dítě, které ví jen to, že jeho sourozenec má nemoc s názvem cukrovka? Jak mu to vysvětlit?

Prvotní reakce, která nás překvapila

Pokud si nepamatujete, nebo jste nečetli můj první článek o záchytu, tak do nemocnice jsme jeli pozdě večer. Manžel zůstával doma se starší dcerou, která už spala. První nemocniční ráno jsem telefonovala s manželem. Ten se mi svěřil, že Hedvika po zjištění onemocnění své sestry Aničky plakala.

Vím, že nemůžu být na dvou místech najednou, ale mrzelo mě, že jsem nemohla naši starší holčičku obejmout, utěšit a poplakat si s ní. Ještě dnes mě bolí představa, jak se jí muselo ten den i další dny těžko odcházet do školy.

Večer jsem s Hedvikou telefonovala a ona přes videohovor četla své mladší sestřičce pohádku. Vypadala naprosto klidně. Shodou okolností měla druhý den kontrolu u svého lékaře také ve fakultní nemocnici, proto jsem se domluvila, že s Aničkou bude na JIP manžel a s Hedvikou půjdu k lékaři já. Poté jsem plánovala, že si zajdeme do nemocniční kavárny.

Heduška tehdy vypadala dost smutně a nešťastně. Vyptávala se a já se jí snažila vše vysvětlit. Ta chvíle byla jen o nás dvou a moc nám to oběma pomohlo.

Svou mladší sestru chtěla Heduška v nemocnici navštívit, ale za celých 10 dní to nebylo možné, protože návštěvy byly zakázané. A tak jsme si aspoň každý večer volaly. Pak jela na pár dní k babičce a dědečkovi, kde snad na starosti zapomněla.

DIAmáma Hedvika: Blýská se s inzulínovou pumpou na lepší časy?

V únoru tohoto roku se nám stále nedařilo krotit hladinu glykémie, a to hlavně v noci. Střídali jsme fáze "dokrmování" a připichování rychlého ...

Z čeho mohou být změny chování?

Od příjezdu domů bylo vidět, jak je Heduš na Aničku opatrná. Při každém pípnutí senzoru okamžitě hlásila hodnoty a chtěla vědět o cukrovce více a více informací. Jen v jednu dobu začaly její nálady být jiné než předtím a já o ni měla strach. Proto jsme navštívily dětskou psycholožku, se kterou jsme si obě moc hezky popovídaly. Z rozhovoru vyplynulo, že Hedušku velmi trápilo onemocnění mladší sestry. Také trošku žárlila na to, že se více pozornosti dostávalo právě Aničce. Když jsem nad tím uvažovala, nezbývalo mi, než souhlasit. Kamkoliv jsme přišli, většinou se všichni ptali na Aničku – jak je šikovná, jak to zvládá a Heda byla trošku „odsunuta“.

Hedvika a Anička

Heduš s Aničkou – ruku v ruce | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Nyní se snažíme Hedušce věnovat více samostatně. V posledním měsíci chce více asistovat. Ví už toho o cukrovce mnoho. Já Aniččin senzor kontroluji na dálku na hodinkách, ale vím, že kdyby se něco pokazilo, mám v Hedušce oporu. Ona už totiž zná všechna rizika a ví, co se může stát a jak na to reagovat. Nedávno u večeře prohlásila, že by chtěla umět poslat inzulín na pumpě. Anička s tím neměla problém, tak jsem jí ukázala, jak na to.

Když mám někdy plné ruce práce s večeří, tak jenom řeknu: „Heduš, pošli prosím 20 gramů sacharidů“. U odemknutí Aniččiny pumpy nám pak starší dcera čte všechna zobrazovaná hlášení a nakonec řekne, jakou dávku inzulínu pumpa vyžaduje. Po mém odsouhlasení pak může dávku potvrdit.

Nedávno jsem se jí ptala, co podle ní cukrovka změnila. Její odpověď byla: „Před cukrovkou jsem trávila více času sama s Aničkou. Také nebyla sestra tak náladová.“

Musím přiznat, že Heduška je můj velký pomocník, který mi s velkou ochotou usnadňuje každý den. Na druhou stranu ji nechci stavět do role „velkého opatrovatele“, na kterém bude zodpovědnost. Nenutíme ji, necháváme ji, aby o onemocnění dcery věděla ty informace, po kterých touží, a uměla jen to, co chce a co jí Anička dovolí. Víme ale, že pokud by bylo potřeba, Heduška ví, jak pomoci a jak reagovat.

Zdroj: vlastní zážitky a zkušenosti autorky Hedviky Kontoršikov

28169

Diskuze k článku