DIAmáma Hedvika: Měla jsem dobrou intuici. Pak přišel strach a realita mě vyvedla z omylu

DIAmáma Hedvika: Měla jsem dobrou intuici. Pak přišel strach a realita mě vyvedla z omylu
Tam, kde těžké dny začaly. Zdroj: Užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Při pohledu na glukometr s písmeny „HI“ jsem nemohla nějakou dobu přijmout fakt, že tato písmena skutečně znamenají anglické slovo „high“ neboli česky „vysoko“. Dokola jsem se sama sebe ptala: „Má intuice vážně nelhala?“

S poslední kapkou naděje a s obavami jsem vzala telefon a volala na pohotovost do nemocnice. Pak se vše začalo ztrácet v mlze… Říkáte si, proč jsem volala na pohotovost s obavou? Mám v sobě zakořeněno, že lékař bude naštvaný a nepříjemný.

Za tuto myšlenku se všem lékařům omlouvám. Vím, že mají hodně práce, a někdy je opravdu lidé otravují s maličkostmi. Ve mně byl ale velký strach. Bylo po 22. hodině a Anička vypadala na první pohled zdravě. Od pediatra jsem měla potvrzeno, že je v pořádku. Co když je budu obtěžovat s maličkostí a glukometr je jen pokažený, honilo se mi hlavou.

Výlet se tentokrát nekonal

Na pohotovosti mi řekli, ať s Aničkou přijedeme. Nechtěli jsme nikoho dalšího z rodiny v noci budit, a tak jsme se rozhodli, že to zvládnu s dcerou sama a manžel zůstane doma s tou starší. Při balení nejnutnějších věcí jsem pochybovala, jak to všechno zvládnu. Celá jsem se třásla strachy, co nás, ale hlavně Aničku čeká. Ten pocit bych popsala jako velký strach, kdy nevíte, kde vám hlava stojí, nevíte, co dřív, a srdce se vám rozbuší na poplach.

I když Anička spala pouze dvě hodiny, měla po nasednutí do auta úžasnou náladu, nechápala jsem, kde se v ní energie po takové chvíli spánku bere. U výjezdu z domu mi Anička říká: „Jedeme na výlet?“ Já jí jen odpověděla, že ano, ale bude trošku jiný, že musíme do nemocnice. V tu chvíli jsem začala brečet a znovu pochybovat, jestli tam nejedeme zbytečně.

V nemocnici byli skvělí

K mému překvapení nebyl nikdo nepříjemný. Sestřička i paní doktorka byly skvělé a už na nás čekaly. Okamžitě Aničce vzaly „glykemku“ a glukometr jim ukázal to stejné, co nám doma. Chvíli na to nám oznámily, že pro nás přijede rychlá záchranná služba a odveze do fakultní nemocnice v Ostravě. Ještě, než pro nás přijela sanitka, napíchly Aničce kanylu. V každé takové chvíli jsem se snažila být statečná a nedávat na sobě nic znát. Jen když mě Anička neviděla, měla jsem oči zalité slzami.

Musím podotknout, že kromě lítosti jsem pociťovala radost a úlevu. Konečně víme, co jí je, moje intuice nelhala, a nejsem tak špatná matka, která by měla jen nevychované dítě, které nechce chodit.

Nedošlo mi, že s ní v nemocnici nemohu být pořád

Bylo chvíli po půlnoci a Aničku přijímali na dětskou JIP. Pochopitelně jsem chtěla u Aničky zůstat celou noc. Je pravda, že mě nikdo nevyháněl, ale když Anička ve 2 hodiny v noci usnula, tak za mnou přišla sestřička a hezky vysvětlila, že potřebují maminku, která bude u Aničky přes den v plné síle. Proto jsem souhlasila a šla si odpočinout na ubytovnu, která je v areálu nemocnice k tomuto určená.

Byla jsem ráda za postel, avšak jde po takovém šoku a stresu pořádně usnout? Když se mi to konečně podařilo, začaly jezdit tramvaje, a já, holka z vesnice, nejsem zvyklá spát v ruchu města. Proto jsem raději šla na JIP za Aničkou, která ještě spokojeně spala.

Na rtech úsměv, ale vevnitř pláč | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky

Realita mě rychle vyvedla z omylu

Každý den na JIP se nesl v podobném duchu, bylo náročné zabavit dvouletou slečnu v posteli připojenou na kapačce. Naštěstí nás po 4 dnech přesunuli na běžné oddělení, kde jsme už mohly nocovat spolu. Až na standardním oddělení jsem začala mít lepší představu, o čem teď bude náš „nový život“.  Do té doby jsem měla představy asi jako mnoho lidí, kteří znají jen cukrovku 2. typu. V hlavě se mi honily myšlenky: „Fajn, tak máme cukrovku, budeme všichni pravidelně jíst, nebude žádné sladké a budu píchat inzulín. Jsou daleko horší věci, toto zvládneme.“

Bohužel moje představa byla scestná, cukrovka v sobě skrývá daleko více práce. Na standardním oddělení jsem se naučila počítat výměnné jednotky, píchat inzulín, pracovat se senzorem, celkově probíhala edukace ohledně onemocnění dcery.

Pomohl nám animovaný film na YouTube

Anička snášela píchání inzulínu docela dobře, ale nejlépe, když jsem s ní byla v tu chvíli sama a vše jí vysvětlila. Sestřičky byly skvělé. Když začaly mít jistotu, že to zvládnu sama bez pomoci, tak se otočily. Je pravda, že Anička byla malá, ale měla jsem pocit, že rozumí důležitosti celé situace.

V nemocnici jsem jí pouštěla animovaný film pro děti s cukrovkou. Díky tomu věděla, že pokud chce jíst, tak musíme dát tzv. inzulínové lžičky. V případě úpadku glykemie jsem řekla: „Aničko, buňky volají po papáníčku.“ Tento animovaný film najdete na YouTube a doporučuji ho všem dětem, rodičům i dalším členům rodiny, aby pochopili ve zjednodušené formě, co se děje v těle diabetika.

Konečně nás po deseti dnech pustili domů. Nevím, jestli ve mně převládaly pocity radost z návratu domů, anebo strach, že nebudu mít hned po ruce někoho na pomoc. Do této doby jsem si nikdy nemyslela, že bych používala nějaký spotřebič více než kávovar. Šeredně jsem se mýlila. U nás doma teď vládne kuchyňská váha. Aničky jídlo musím před každou konzumací zvážit, aby měla přesný počet sacharidů. Také mi v prvních měsících byla nápomocná knížka Abeceda diabetu. Z deníčku, který jsme dostaly v nemocnici s přehledem jídel a množstvím sacharidů, se brzo stalo „salátové“ vydání.

Jak se nám žije 7 měsíců po zjištění diagnózy?

V tuto chvíli, kdy píšu tento článek, už jsem asi klidnější. Pár měsíců od záchytu cukrovky jsem z každého alarmu byla dost vystrašená a ve stresu. Jednou jsem při alarmu běžela plná hrůzy do schodů a zlomila si nohu. Naštěstí toto období je pryč.

Strach o zdraví je tu navždy, ale tentokrát už k tomu přistupuju s větším klidem. Základní potraviny typu ovoce, pečivo, přílohy a nějaké obiloviny už mám v hlavě a dokážu říct, kolik gramů potraviny je 10 gramů sacharidů. Asi by bylo ale správné říct, že se stále učím novým věcem a zjišťuji, co si můžu v této problematice dovolit. Nepřestane mě překvapovat fakt, že to, co platilo včera, neznamená, že bude také dnes.

V příštím díle mého příběhu bych vám ráda přiblížila Aniččiny první narozeniny s cukrovkou, kdy jsem si zase uvědomila, že ne vždy jde vše podle mých představ a plánu.

Zdroj: Autorka vycházela z vlastních zkušeností s dcerou diabetičkou

13837