-- reklama --

DIAmáma Hedvika: Dceřino plavání s diabetem nám přineslo rodičovskou výhodu u bazénu

DIAmáma Hedvika: Dceřino plavání s diabetem nám přineslo rodičovskou výhodu u bazénu
Diabetes nás v plavání nezastavil Zdroj: Freepik

Naše děti už od útlého věku milují vodu a vždy se rády koupou. Když měla mladší dcera Anička dva roky, začala jsem s ní navštěvovat kurzy plavání pro rodiče s dětmi. Cestu nám po dvou měsících chození na kurzy zkřížila Aniččina diagnóza. Jaké změny nám na bazéně nastaly při záchytu diabetu a následně s inzulinovou pumpou? S čím se musíme potýkat nyní?

Kurzy nám začaly v září 2021 a my z nich byli nadšení. Jen nálada se Aničce měnila čím dál tím více. Na konci října 2021 jí byl diagnostikován diabetes 1. typu. V prvních týdnech jsem měla pocit, že mi skončil normální život a vše se točilo jen kolem onemocnění. Nakonec jsem asi měsíc od záchytu na kurz s Aničkou šla. Bylo to poprvé, kdy jsem musela někomu říct o Aniččině diagnóze. Vzpomínám si, jak to ze mě vypadlo. V krku jsem měla obrovský knedlík a slzy na krajíčku.

Naštěstí jsme měly chápavou trenérku, která už věděla, o co jde a nemusela jsem nic vysvětlovat. Domluvily jsme se, že v půlce hodiny podrží Aničku a já půjdu zkontrolovat na telefon hladinu glukózy. Často se ale stávalo, že telefon ztratil se senzorem signál, tak jsem si brala Aničku z bazénu ven a kontrolovala ji glukometrem. Musím přiznat, že ač jsem měla obavy, tak většinou vše probíhalo bez problému.

DIAmáma Hedvika: Své dceři musím dát nejlepší start do života. Ale každý den není posvícení

Byl to přesně jeden den před lednovým úplňkem. Nikdy dříve jsem na úplněk a jeho údajnou magickou moc nevěřila. Nicméně, poslední rok jsem si ...

Druhý rok plavání už bez rodičů

Tento školní rok jsme se rozhodli s plaváním pokračovat, a to už s novinkou – inzulínovou pumpou. Na první schůzce mě čekal šok. Myslela jsem si, že zase budu s ní v bazénu – ne že bych ráda plavala, ale cítila jsem se jistější. Aničku přiřadili do skupiny, kde plavou už samotné děti jen s paní trenérkou.

Není žádoucí, aby rodiče poskakovali u bazénu. Pokud chtějí, dívají se na své ratolesti přes prosklenou zeď. Jak trenérka viděla inzulínovou pumpu, tak nám hned řekla, že Anička bude muset být výjimka. Já nebo manžel budeme muset u bazénu hlídat. Trenérka je zkušená a ví, že plavání někomu rapidně snižuje glykémii. Domluvily jsme se, že budu v pohotovosti, kdyby se jí na Aničce něco nezdálo.

Jak se nám daří?

Snad každý diabetik ze svého života zná pořekadlo, že co platí dnes, zítra už neplatí. U nás to zažíváme velice často, a na plavání také. U Aničky plavání většinou glykémii během té hodiny sníží o 4 mmol/l. Někdy se stane, že se glykémie vůbec nehne.

Hodinu před plaváním posílám inzulín a dávám svačinu, která většinou obsahuje kousek ovoce, ořechy a třeba kousíček chleba se sýrem. Tato svačina jí před plaváním většinou nejlépe funguje. Při tréninku sedím na kraji a čtu si knížku, pozoruji hladinu glykémie na telefonu. Pokud senzor nemá signál a mám strach, že by mohla být glykémie nízká, mávnu na trenérku a ta mi Aničku pošle a já ji můžu přeměřit glukometrem.

DIAmáma Hedvika: Když nemám kontrolu aneb Strach z přenechání zodpovědnosti

Anička v červnu oslavila své třetí narozeniny. Většina dětí ve třech letech nastupuje do školky, my jsme však v tuto chvíli stále doma. Proč? ...

Bolestivá slova od okolí, která nerada slyším

Když Anička ještě neměla inzulínovou pumpu, bylo to jednodušší v tom, že kromě senzoru na ní nešlo nic vidět. S inzulínovou pumpou často ve sprchách nebo šatnách slyším: „Maminko, co to má ta holčička za nálepky? Pásek? Šňůrku? Hadičku?“ Skoro pokaždé narazíme na nějaké dítě, které se zeptá. Někteří rodiče jsou z dotazu svých dětí zaskočení – možná je jim trapně. Někdy dítě jen okřiknou, že neví, ať se neptá a jdou raději pryč.

Musím se přiznat. V poslední době nad tím víc a víc uvažuji a sama nevím, jak bych dříve v jejich kůži reagovala. Kolikrát ani sama nevím. Nedávno jedna maminka, která věděla, o co jde, řekla: „Víš, ona je chudáček holčička nemocná, a tam má léky.“ V tu chvíli jsem se na paní jen usmála, ale chtělo se mi zakřičet, aby mi nedělala z Aničky chudáčka a nemocné dítě.

Dnes se zrovna děti jedné maminky zeptaly na Aničku. Maminka asi nevěděla, co jim na to říct, tak se podívala na mě smutným pohledem. Já na to odvětila: „Víš, v tom pásku má krabičku, ve které je taková tekutina – lék inzulín, který její tělo potřebuje. A ten inzulín jí jde do těla hadičkou.“ Nenapadlo mě, co bude následovat. Maminka na to řekla: „No, víš, ona kdyby ty léky neměla, tak umře. Proto to musí pořád nosit.“

Ano, paní má pravdu. Kdybychom nežili v této době, tak opravdu umře. Jen se mi to těžko poslouchá. Nemám ráda, když ji nebo nás okolí lituje. Protože naše děti můžou dělat a jíst vše jako ostatní. Bohužel, není to tak jednoduché. Musí se vše uváženě a s rozmyslem.

Nechci Aničku před ostatními schovávat, nechci za ní stále běhat a zastrkovat hadičku od pumpy, aby ji náhodou někdo neviděl, oblékat jí volné oblečení… Je však pravda, že se často bojím, že se někdo zeptá. Jak na dotazy reagujete vy?

Ráda bych s vámi sdílela jednu novinku. Brzo s Aničkou nastupujeme do mateřské školky, kde budu pracovat jako asistent pedagoga. Určitě vám dám vědět, co všechno jsme museli před nástupem zařídit a jak to probíhalo.

Zdroj: zážitky autorky Hedviky

11128

Diskuze k článku