DIAmáma Hedvika: Dceřina cukrovka mě nasměrovala k tomu, co jsem vždy podvědomě chtěla dělat

DIAmáma Hedvika: Dceřina cukrovka mě nasměrovala k tomu, co jsem vždy podvědomě chtěla dělat
Nástup do školky může být velký přínos pro dítě i rodiče Zdroj: Pixabay

Nástup dítěte do mateřské školky je velký skok pro každého rodiče – a také pro každé dítě. Pokud máte dítě se zdravotním omezením a sami o něj pečujete, je tento krok o to těžší. Musíte předat péči někomu cizímu, někomu, kdo bude trávit čas s vaším dítětem. Pro někoho to může být osvobozující, pro mě je tato představa zatím vzdálená.

Od dubna je Anička ve školce. Výběr zařízení nebyl vůbec jednoduchý, ale já dnes už věřím, že těžkosti jsou za námi. Jak nástup probíhal? Co vše jsme museli předem zajistit?

Začátek naší cesty s diabetem a rozvahou o školce

Když Anička ve svých 28 měsících onemocněla diabetem, hned jsem si prodloužila rodičovskou a myslela si, že do školky půjde v září tohoto roku. Ale už delší dobu jsme na Aničce pozorovali, že více vyhledávala dětský kolektiv a o školce mluví. Po mnoha úvahách a diskuzích jsem se rozhodla využít toho, že jsem si na mateřské ještě před záchytem diabetu udělala kurz asistenta pedagoga.

DIAmáma Hedvika: Když nemám kontrolu aneb Strach z přenechání zodpovědnosti

Anička v červnu oslavila své třetí narozeniny. Většina dětí ve třech letech nastupuje do školky, my jsme však v tuto chvíli stále doma. Proč? ...

Do spádové školky jsem po předchozích zkušenostech ani nezkoušela volat. Už jednou jsem tam slyšela, že mám s dcerou být do jejích 6 let doma. A také to, že s ní nastoupit nemůžu – což jsem nepotřebovala slyšet znovu. V prosinci 2022 jsem proto zatelefonovala do vzdálenější školky, kde vím, že s dětmi s diabetem zkušenosti mají. Překvapila mě kladná odpověď, dokonce mají i volné místo a můžeme nastoupit tento školní rok. Už jen probrat se speciální pedagožkou naše, respektive Aniččiny potřeby. Dlouho se nic nedělo a já po novém roce začala ztrácet naději a radost, jelikož jsem se bála, že nám to nevyjde.

Papíry a zase jen papíry…

Nakonec ale vytoužený hovor přišel a já se se speciální pedagožkou domluvila na tom, co bych potřebovala a jak by to mohlo fungovat. Já sama budu dělat své dceři asistenta pedagoga. Teď jen zařídit potřebné papíry do Speciálně pedagogického centra. Nejdůležitější bylo předem si zajistit od lékaře potvrzení, jestli je, nebo není schopen zajistit zdravotní péči do školky. To znamená, jestli by mohla zdravotní služba jezdit aplikovat inzulín. Ale myslím, že mnoho rodičů i lékařů si klepe na čelo. Aplikace samotného inzulínu není nic těžkého. Co ale čas mezi tím, kontrola glykemie, vážení jídla, vyhodnocování stavu? Vše by bylo na pedagogovi.

Čtyři znaky metabolického syndromu: Dysfunkčnímu tělu pomůžete skutečnými potravinami

Metabolický syndrom není jednorázovým onemocněním, na které si vezmete léky a ono zmizí. Jedná se spíš o několik rizikových faktorů, které ...

Pediatr nám vypsal papír, že není schopen tuto službu zařídit a my jen čekali na termín v SPC, kde jsou většinou dlouhé čekací lhůty. Na schůzce vše probíhalo bez problému. Moc hodná paní si s Aničkou povídala, hrála a u toho zjišťovala, jak na tom Anička je. Mezitím jsem já vyplňovala papíry, dávala plno souhlasů a podpisů. Vše dopadlo dobře a Anička asistenta pedagoga, tedy mě, dostala.

Bohužel mě zaráží to, že při komunikaci s jinými rodiči vím, že podmínky nejsou všude stejné. Naše děti potřebují stejnou péči, ale některé SPC asistenci nenapíše, protože „jen“ na diabetes se asistent pedagoga nepíše. Někteří asistenti k diabetikovi mají vyšší platovou třídu, někteří dostanou z SPC mnohem nižší platovou třídu.

Konec čtyřleté krásné životní etapy

Najednou všechno mělo tak rychlý spád, že jsem si ani neuvědomila, jaká etapa nám končí a nastupujeme do koloběhu práce – školka – škola. Nedávno jsem se rozesmála nad tím, když jsem manželovi povídala o tom, že bychom mohli zajet s dětmi na prodloužený víkend. On se na mě podíval a ptal se, jestli mám hned po nástupu do práce tolik dovolené. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, jakou jsem měla doma volnost a mohla si domácí práce a volný čas uzpůsobovat tomu, jak já potřebuji, nebo jak se mi chce.

Každé dítě je jiné, ale i když má Anička diabetes, tak jsem měla asi opravdu dovolenou. Možná to je tím poohlédnutím zpátky, určitě byly dny, kdy bych nejraději dělala něco jiného, ale Anička byla hodné miminko a všechno jsem zvládala s ní. Žijeme v rodinném domě s trošku větší zahradou, takže o práci nebylo nouze, také když to šlo, chodila jsem „odpočívat“ jednou týdně na brigády. Najednou jsem nastoupila do práce a začalo kolečko práce a po práci rychle na kroužky s holkami a ve zbytku času stihnout domácí a zahradní práce. Naštěstí mám tak skvělého manžela, který se vždy zapojoval do domácnosti, a tak i nyní mám kousek času jen pro sebe.

Přesto nezoufám a novou etapu si užívám! Práce mě velmi baví a cítím, jak mě dceřino onemocnění nasměřovalo k tomu, co jsem vždy nějak podvědomě chtěla dělat. Na základní škole jsem chtěla být učitelkou ve školce. Babička, která byla učitelkou v MŠ, mě podporovala, ale tehdy jsem si vybrala jinou cestu. Teď jsem se – hlavně díky diabetu – do školky dostala a jsem tam opravdu šťastná! Životní cesty a osud jsou opravdu nevyzpytatelné a myslím, že někde shora se na mě babička dívá a je spokojená.

Pomalu se v novém režimu sžíváme, tak příště vám napíšu, jak probíhají naše dny ve školce.

Zdroj: Hedvika Kontoršikov

768

Diskuze k článku