DIAmáma Hedvika: Babička s dědou poprvé hlídali i naši „sladkou“ dcerku Aničku. Jak to dopadlo?

DIAmáma Hedvika: Babička s dědou poprvé hlídali i naši „sladkou“ dcerku Aničku. Jak to dopadlo?
Rodiče jsou pro nás velkou oporou a své vnučky milují... (ilustrační obrázek) Zdroj: Shutterstock

Na krásné datum 22. 10. 2022 se vdávala moje nejlepší kamarádka a já měla tu čest jít za svědka. S tím souvisel „problém“, kam večer s dětmi? Přece jenom jsme si s manželem chtěli svatbu užít až do samého závěru, proto jsme se obrátili na moje rodiče, jestli by nemohli večer přijet pro děti a pohlídat je přes noc.

Rodiče souhlasili, že dcery večer po svatbě vyzvednou a já se s předstihem pustila do podrobnějšího zasvěcování ohledně Aniččiny cukrovky a hlavně ovládání inzulínové pumpy. Na první pohled se vše zdálo být ideální. Babička si vše sepsala, aby měla pod kontrolou všechny situace, které by mohly nastat – tedy až na jednu. O té vám povyprávím později…

Starší dcera jezdí k prarodičům pravidelně, ale Anička tam z důvodu svého diabetu ještě nespala.

První vlaštovka, která nás lehce varovala  

Po svatebním obřadu začal Aničce cukr rychle klesat, přemýšlela jsem, čím to může být, ale nedávala tomu žádnou váhu. Venku se svatebčanům rozdávalo malé pohoštění, tak jsem Aničce dala kousek cukroví. Jak se říká: „zabila jsem dvě mouchy jednou ranou“. Anička moc chtěla ochutnat a já aspoň zvedla glykemii. Po přesunu na oběd jsem ale „chování“ senzoru vůbec nerozuměla! Glykemie na něm začala nesmyslně skákat a potom zahlásil i chybu.

Nezbývalo nic jiného než měřit glukometrem. Po prvním měření jsem mu nevěřila, takový rozdíl glykemie oproti poslednímu měření senzoru? Pro uklidnění jsem znovu umyla ruce a zkusila změřit ještě jednou. Bohužel, druhé měření vysokou hodnotu krevního cukru potvrdilo.

DIAmáma Hedvika: I rodiče malých diabetiků jsou superhrdinové!

Na každou věc nebo událost se snažím nedívat černobíle, a stejně tak i na dceřino onemocnění. Něco nám to vzalo, ale i mnoho dalo. Možná si ...

Ponaučení: vždy s sebou více proužků do glukometru

Doma jsem si balila vše potřebné, tj. glukometr, náhradní kanylu, dezinfekci, odstraňovač náplastí, hroznový cukr, glukagonový zásyp do nosu. Toto jsou věci, které s sebou nosíme vždy a všude. Proužky do glukometru máme jednotlivě balené a s sebou nosím většinou 10 ks – přece glukometrem měřím jen pro kontrolu senzoru. Před odjezdem na svatbu jsem přibalila pro jistotu dalších 5 ks a myslela jsem si, že to bude stačit. Bohužel, byla to velká chyba, kterou jsem se ponaučila pro příště.

Při předčítání mého článku manželovi slyším z jeho úst: „Však já měl druhý glukometr v batohu, proč jsi neřekla, že dochází proužky?!“

Celý svatební den už probíhal bez problému, senzor začal fungovat a já pro jistotu zkoušela, jestli už opravdu měří dobře. Vše vypadalo v pořádku. Přišel večer a babička s dědečkem si pro holky přijeli. Ještě jsem si dělala legraci, že senzor hlásil chybu, ale už je to vyřešené. Bylo mi jen řečeno: „Prosím, radši mě více nestraš!“. Na babičce byla vidět nervozita. Při odjezdu měla Anička ukázkovou glykemii a já se jen usmívala při myšlence, že cukrovka ví, že musí být „poslušná“, proto je tak hezky v rovině na glykemii 7 mmol/l. Na druhou stranu jsem si říkala, jak je to zvláštní. Nenechala jsem se tím rozhodit a užívala si večer. Glykemii jsem sice na dálku kontrolovala, ale nikterak mě to neomezovalo.

Anička

Před spaním nesměla chybět pohádka… | zdroj: užito se svolením autorky Hedviky Kontoršikov

Odjezd domů a nečekaný zvrat

Svatba se chýlila ke svému konci a my sedli do auta a jeli domů. V tu chvíli se kouknu na senzor a vidím, jak glykemie „skáče“ a mezi aktualizacemi jsou velké výkyvy. Mám divný pocit a ten se potvrzuje. Volá mi mamka a říká, že senzor zrovna zahlásil chybu. Načež tedy Aničce přeměřila cukr glukometrem a glykemie byla 12 mmol/l. Neváhám, jedu k nim a zůstávám tam na noc.

Po mém příjezdu senzor zase začal fungovat, ale měřil špatně. Stále mě upozorňoval na urgentně nízkou hladinu glykemie, ale z krve měla Anička vysokou. Mému klidu nepřidával ani fakt, že mi dochází proužky do glukometru!

Skoro celou noc jsem nespala, opatrně jsem posílala inzulín, abych snížila hyperglykemii a dostala Aničku aspoň na horní hranici optimální hodnoty. Noc bez funkčního senzoru mi přišla nekonečná a já si znovu musela uvědomit, jak jsem „šťastná“ (nadneseně řečeno) za to, že Anička dostala cukrovku v této době, kdy jsou tyto vymoženosti. O tom, že jsou hrazené ze zdravotního pojištění, se snad nemusím ani zmiňovat!

Sice mě tato technika někdy zklame, ale takový úplný výpadek senzoru jsme po roce s cukrovkou měli po třetí.

DIAmáma Hedvika: Mysleme i na sourozence našich „sladkých“ dětí aneb Psychohygiena je základ

Fungování a logické myšlení ve stresové situaci je i pro nás dospělé velmi těžké, ale hodně informací si můžeme dohledat, přečíst, snad i ...

Jak se vyjádřila babička (moje maminka) k hlídání vnuček?

„Na hlídání vnuček jsem se moc těšila. Starší k nám často jezdí, ale Aninka u nás sama bez rodičů od počátku nemoci ještě nebyla. Přiznávám se, že jsem měla trochu obavy, zda všechno zvládneme. Veškeré informace a instrukce jsem si podrobně zapisovala. Večer probíhal v pohodě, holky byly nadšené. Nechyběl náš tradiční „večírek“ a kolem deváté hodiny jsme šli spát. Pravdou je, že jsem nemohla dlouho usnout, stále dokola jsem kontrolovala senzor. Hodnoty glykémie byly ale krásné, takže nakonec jsem usnula.

O půlnoci mě vzbudilo pípání s upozorněním, že senzor je mimo provoz. Po změření glykémie glukometrem jsem raději volala dceři, která se rozhodla přijet. Moc mě to mrzelo, že se nám první pokus takto nevyvedl. Musíme tedy ještě doladit některé možné situace a být připraveni. Ale věřím, že to půjde a společné chvíle si užijeme. A nejen my, ale i rodiče Aničky a Hedušky.“

Zdroj: vlastní zážitky autorky Hedviky

58372

Diskuze k článku