Diabetes Podcast: místo pro edukaci i sdílení příběhů

V listopadu jste spustili velmi zajímavý projekt Diabetes Podcast, v rámci kterého každý týden uveřejňujete inspirativní rozhovory s diabetiky 1. typu. Jak se vlastně zrodila myšlenka vzniku podcastového seriálu o cukrovce a co je jeho cílem?

Jakub Viliš: Diabetes Podcast jsme plánovali zhruba půl roku. V létě jsme si u kafe řekli, že mezi českými podcasty téma cukrovky chybí. Vymysleli jsme si pozitivní schéma, které by mělo oslovit i lidi, kteří se s diabetem nemusí potýkat osobně, ale mají třeba kamaráda cukrovkáře, u kterého ale netuší, čím přesně si musí procházet a co musí každý den řešit… Cílem projektu je jednoznačně osvěta – tedy uveřejňování rozhovorů s úspěšnými a pozitivně naladěnými lidmi, kteří i přes svou nemoc dokážou žít skvělý a naplněný život.

Jan Hrušovský: Dlouho jsem přemýšlel, jak dělat osvětu v oblasti léčby diabetu, zkoušel jsem to například na Instagramu, ale zjistil jsem, že to má různá úskalí. Až letos na přelomu jara-léta přišel Jakub s tím, že četl moje příspěvky na sociálních sítích a zdály se mu velmi zajímavé a rád by je využil jako inspiraci pro vznik podcastu o diabetu. Já v té době s podcasty začínal, tak jsem si řekl, že to pro mě bude super praxe a vyzkouším si zase trošku jiný typ vedení rozhovorů.

Na základě čeho vybíráte témata a hosty jednotlivých dílů?

Jan Hrušovský: Na úplném počátku jsme si řekli, jaká témata přicházejí v úvahu, a podle toho jsme hledali hosty. Chtěli jsme, aby podcast byl jak pro diabetiky, tak i pro laickou veřejnost. Proto jsme vybírali spíše obecnější témata, ve kterých si ale najdou podstatné informace i zkušení diabetici, protože jídlo, pohyb i obecně cukrovku musí cukrovkáři řešit neustále. Poté, co jsme se shodli na tématech, přišla na řadu rešerše a vyhledávání hostů. Jsem moc rád, že se do projektu zapojil i můj diabetolog. Jeho pomoc pro mě byla klíčová, protože podcast od samotného vzniku podporoval a jako odborník celý projekt označil jako relevantní a potřebný. A to mi dodalo odvahu pokračovat, protože když jsem dokázal získat ke spolupráci takového odborníka, který navíc souhlasil s natáčením prvního dílu, tak zvládnu oslovit a inspirovat také ostatní pacienty z řad diabetiků 1. typu.

Jakub Viliš: Ve výběru hostů naprosto důvěřuju Honzovi. Když jsme se poznali, inspirovalo mě, jak s cukrovkou zachází a jak k této těžké nemoci přistupuje. Já sice diabetes nemám, ale můj otec podlehl komplikacím spojeným s cukrovkou. Nedošlo mi, jak je nemoc zákeřná.

A jak vaši snahu o osvětu oceňují sami diabetici či lékaři?

Jakub Viliš: Zatím jsme se nesetkali s nepochopením nebo se zápornými reakcemi.

Jan Hrušovský: Já se zatím reakcím spíše vyhýbám, moc je nečtu a filtruju je. Ale doktor Jan Škrha z Diabetologického centra VFN náš projekt ocenil a to mě samozřejmě velmi těší.

S podcastem máte oba již určité zkušenosti… Přesto, jsou pro vás tyto rozhovory v něčem specifické či složité z hlediska přípravy?

Jakub Viliš: To, že rozhovory připravuje Honza, který je sám cukrovkář, je maximální výhoda. Ví, jak se má připravit, dokáže se vcítit do problémů respondenta. A je to i znak důvěryhodnosti výsledného obsahu. S nikým jiným bych do toho nešel.

Jan Hrušovský: Natáčení Diabetes Podcastu je specifické v tom, že s hosty máme společnou diagnózu. Tudíž se nemusím moc nořit do tématu a učit se nějakou teorii. Takže ta příprava je o něco kratší, než když si chystám podcast pro Hospodářské noviny. Řádově to jsou jednotky hodin, ale těžko se to posuzuje, protože hledání informací do podcastu považuji za vzdělávání sebe sama a učím se něco nového o cukrovce, co bych za normálních okolností asi nehledal.

Hodláte na úspěch Diabetes Podcast navázat dalšími osvětovými projekty?

Jan Hrušovský: Rád bych se osvětě věnoval dál, otázka ale je, jakým způsobem to nejlépe udělat. Podcast bych ale klidně držel dál, mohl by vycházet třeba jednou měsíčně. Ale vše budeme muset ještě pořádně probrat a promyslet. Zjistil jsem, že těch témat a hlavně příběhů ke zveřejnění je celkem dost…

A jaký je vlastně váš příběh, Honzo? Vím, že máte diabetes 1. typu od svých 18 let. Vzpomenete se ještě na den, kdy vám nemoc diagnostikovali?

Všude sice uvádím osmnáctý rok, ale ono to mělo delší vývoj. Od 18 let jsem závislý na inzulinu. Roky předtím jsem byl na dietě, kdy jsem se vyhýbal určitému druhu potravin, a v kombinaci s pravidelným sportem to fungovalo. Ale v osmnácti začala zlobit i štítná žláza, se kterou jsem se léčil asi od 12 let, a doktorkou mi bylo vysvětleno, že hormony si s tělem zahrávají a tělo začíná mít problém, tak ho vyřešíme inzulinem. Ani jsem nebyl hospitalizovaný v nemocnici. Poslali mě na jiné oddělení v nemocnici, kam jsem chodil na kontroly. Ukázali mi inzulínové pero, cartridge do něj a bylo to. Dokonce si pamatuju, že jsem si inzulin měl dávat jen ráno a večer, k obědu jsem ho přidal až později. Já ale vůbec nechápal, jak to funguje, nikdo mi to ani nijak nevysvětloval a já si o tom nic nehledal. Jen mi řekli, kolik výměnných jednotek mám na den, jak jídlo přepočítávat, apod. Takže jsem do jídelníčku zařadil úplně šílené věci, které sice neměly moc sacharidů, ale z výživového hlediska nebyly příliš vhodné.

Já jsem celkem flegmatik, takže jsem z počátku svou diagnózu moc vážně nebral. Cukrovce jsem tehdy moc nerozuměl a rozumět ani nechtěl. Myslel jsem si, že když to přišlo, tak to zase odejde a nějak to dopadne. Asi mi tehdy vysvětlovali, co je inzulin zač, ale v hlavě mi to nezůstalo a já spoustu věcí objevil až mnohem později. Dlouhé roky jsem žil v představě, že mám předepsanou nějakou dávku inzulinu a ta se nemění. Až mnohem později jsem šel k nutriční terapeutce, poté i na edukaci a tam jsem to začal lehce chápat. Dneska si věci občas hledám, ale spíš jdu metodou pokus – omyl. Nemám rád dlouhý spekulování, prostě to zkusím, a buď tělo reaguje dobře, nebo špatně a já se z toho se můžu poučit.

Nyní již máte k léčbě cukrovky aktivní přístup a naopak se snažíte přinášet informace ostatním diabetikům. Využíváte k léčbě inzulinová pera nebo pumpu?

Mám pera a letos druhým rokem senzory, ale samozřejmě je kombinuju s glukometrem, občas potřebuje senzor kalibraci.

V podcastu jste se mimo jiné zabývali tématem diabetes a sport. Jak jste na tom se sportem vy?

Miluju sport. Od malička jsem hrál fotbal, později florbal. S prací to už ale moc kombinovat nešlo, takže jsem si musel najít jinou aktivitu. Chodím cvičit, občas vyjedu na koloběžku, případně si jdeme s kamarády a kolegy kopnout do balónu. Před pandemií koronaviru jsem se snažil chodit dvakrát třikrát za týden do fitka.

Potýkáte se během sportovní aktivity s hypoglykemií?

Hypo se sem tam objeví, ale snažím se chodit cvičit tak hodinu a půl až dvě hodiny po jídle. Taky jsem vypozoroval ideální hladinu glykémie a na začátku cvičení se snažím mít 7 – 8 mmol/l, to mi většinou na 60 – 90minutový cvičení stačí a nepadám do hypa. Když mám nižší glykémii, tak sním trochu hroznového cukru, který mi na takhle krátké cvičení stačí. Na telefonu docela často kontroluju svou glykémii, hypo na sobě sice i během cvičení poznám, ale pro svůj klid rád vidím trendové šipky mé glykemie, které jsou schopny určit vývoj mého krevního cukru. Například při hraní fotbalu mi jde glykémie spíš nahoru. Během cvičení piju hlavně vodu, období různých ionťáků a energy drinků mám už za sebou. Postupně se také snažím vychytávat působení rychlých i pomalých sacharidů.

Pracujete v médiích… jak zvládáte dodržovat režim vhodný pro diabetika při tomto typu zaměstnání?

Je třeba říct, že nedělám zpravodajství, takže do terénu moc nevyrážím, tudíž do mojí práce moc nezasahují neočekávané nebo stresující události. Většinu věcí dělám v redakci u stolu nebo ve studiu, takže jsem si nastavil určitou denní rutinu. Kafe, svačinu i hlavní jídlo si dávám téměř ve stejném čase. Stres občas zapůsobí, stejně tak se objeví něco neočekávaného, ale naštěstí existují senzory a ty mě dostatečně upozorní, pokud by se glykémie ubírala směrem, který nechci.

Stále více se v léčbě cukrovky uplatňují moderní technologie. Jak vy sám na tyto nové možnosti léčby nahlížíte?

Moderní technologie mi pomohly pochopit podstatu a „pravidla“ diabetu. Nebýt senzorů, tak nevím, jak mé tělo reaguje na určité potraviny či různé druhy aktivit. Zároveň mi také digitální svět umožnil se zbavit studu a ukázat ostatním lidem, že mám cukrovku a vysvětlit jim, co všechno život s touto nemocí obnáší. Například senzor umisťuji na viditelné místo, což ostatní přímo pobízí k otázkám jako například: o co se jedná či jak to funguje? Je to takový druh terapie. Vždyť já strašně dlouho o diabetu nemluvil, inzulinové pero jsem schovával a inzulin si aplikoval na záchodě, aby mě u toho nikdo neviděl. Svému okolí jsem ani neříkal, že jsem diabetik.

Diabetes Podcast má mimo jiné přinášet základní informace o cukrovce také nediabetikům. Jaké jsou podle vás znalosti široké veřejnosti o této nemoci?

Tohle se mi těžko posuzuje. Když to vezmu obecně, tak všechny informace pro laiky zní strašně negativně. Navíc málo zaznívá, že jsou různé typy diabetu a celkem zásadně se liší. Pak jsou lidi strašně překvapený, jak to že jsem diabetik, když nevážím 150 kilo a jsem naopak štíhlý. Ale na jednu stranu to chápu, ne každému se chce studovat informace o nemoci, se kterou se nepotýká osobně. Proto si myslím, že nejdůležitější je edukace samotných diabetiků. Ti se musí vzdělávat, jde přece o jejich tělo, jejich život a pohodlí. Když se člověku daří diabetes dobře kompenzovat, tak zažívá o dost méně napětí a stresu a celý den je pak mnohem lépe vyváženější.

Jakub Viliš

Producent podcastů. Natočil sérii o současné podobě a kondici graffiti v Česku – GraffCast. Spolupracoval na podcastu Důvěrně s Marianne o ženské intimitě. K nápadu natočit Diabetes Podcast ho vedla sdílená zkušenost jeho otce a dědy, kteří s cukrovkou bohužel neúspěšně bojovali. Oba ji v relativně mladém věku podlehli.

Jan Hrušovský

Pracuje v mediálním domě Economia, který vydává Hospodářské noviny, týdeníky Respekt či Ekonom a provozuje on-line deník Aktuálně.cz. Od 18 let má nového kamaráda – diabetes 1. typu. Dlouhou dobu mu s ním moc nevycházel, což vedlo k neuspokojivé kompenzaci. Právě tahle zkušenost ho přivedla k myšlence, aby se podílel na podcastu o cukrovce, který dá diabetikům motivaci a inspiraci a zároveň „necukrovkářům” ukáže, co je tato nemoc zač.

Mgr. Kamila Leciánová

990

Zdroj fotografie: Shutterstock, není-li uvedeno

Zdroj informací: archivní číslo časopisu DIAstyl, není-li uveden jiný