-- reklama --

Deník diabetika: Když na mě padne pocit, že už to neunesu

Deník diabetika: Když na mě padne pocit, že už to neunesu
Moje inzulínová pumpa – radosti i starosti Zdroj: užito se svolením autorky Kateřiny Fortelkové

Sedím na židli v kuchyni a můj kluk obědvá v klidu na gauči... Mluví na mě, já ho ale nevnímám. Mám co dělat sama se sebou. Pohltil mě stres z diabetu. Je to přesně jeden z těch momentů, kdy to prostě přeteče.

Večer odjíždím na dovolenou. Jenom na týden a po Evropě, takže pro mě diabetes nepředstavuje žádný velký stres. Mám zabaleno, když si najednou omylem vytrhnu kanylu od inzulínové pumpy. Už mám pouze 4, další mi přijdou přesně po dovolené. Na dovolenou potřebuji 3 kanyly a jednu jsem chtěla mít náhradní. Co když si ji tam vytrhnu? Co když ji budu potřebovat vyměnit?

Najednou se mi špatně dýchá. Snažím se uklidnit, sedím na té židli a opakuju si, že se vůbec nic neděje. Co blbnu. A najednou tu kontrolu ztratím. Nejde o tuhle situaci. Jde o všechny. Jde o to, že zase něco musím řešit. Nad něčím přemýšlet. Už nemůžu…

Neustálý stres, který diabetes představuje

Je to malá dávka konstantního stresu. Neustálé napětí z glykémií, z toho, jestli mám všechny věci. Tuhle jsem se spontánně rozhodla přespat u rodičů, tudíž jsem s sebou neměla nic náhradního. A pak se mi v noci odpojila kanyla. Okamžité otázky: “Jak moc má být jehla na konci kanyly sterilní?”, “Můžu ji zasunout zpátky”, “Mám ji vydezinfikovat?“, “Mám jet domů a nastřelit si novou?”. Tu noc jsem ale byla naprosto v klidu. Byla to stá situace ten měsíc, kterou jsem řešila.

Dnes ale ne. Dnes to bylo přesně o tu jednu situaci víc, než jsem schopná unést. Moje hladina stresu dosáhla maxima a musela ven. Sedím tam, hlavu v klíně a brečím. Přítel je okamžitě u mě, utěšuje mě a pevně mě drží. Moc dobře ví, co se děje. Nic víc nepotřebuju, nic víc mi ani nepomůže. Nic mi vlastně nepomůže. Není z toho cesty ven. Jde jenom o to, držet se pohromadě.

Deník diabetika: Cestování po Asii s batohem a cukrovkou na zádech

Senzory vám dorazí přesně, jak potřebujete, inzulín máte vždy v lednici, pumpu vám přivezou do 4 hodin od porouchání, kanyly, zásobníky – všechno ...

Rutina

Po 5 minutách se zvednu. Utřu slzy a jdu si zapakovat náhradní šikmé kanyly, které nepoužívám. Jednoduché řešení. Ale o to nejde. Vždy to má řešení. Jde o to, kde má na ně člověk neustále brát sílu? Každé přestřelování kanyly mě stojí energii. Každá myšlenka na diabetes je svým způsobem vyčerpávající. A někdy i to, co je pro mě denní rutinou, je najednou neúnosné.

Zdroj: autorka vycházela z vlastních zážitků a zkušeností

3809

Diskuze k článku