Deník diabetika: „Humor mě na Erasmu nepřešel, ani když mě odvážela sanitka.“

Deník diabetika: „Humor mě na Erasmu nepřešel, ani když mě odvážela sanitka.“
Kateřina strávila semestr ve Francii Zdroj: užito se svolením autorky Kateřiny Fortelkové

Když jsem si vybírala Erasmus (výměnný pobyt v zahraničí na jeden semestr na vysoké škole) v Nice, můj cíl byl jasný – odpočinout si. Záměrně jsem si vybrala lehkou školu a město u moře. Moje Fakulta mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické v Praze mi uměla dát zabrat. Říkala jsem si, že je to ideální příležitost k tomu srovnat si glykémie. Žádný stres, odpoledne trávená u moře, ideálka. Jak moc jsem se sekla? Velmi.

Probudila jsem se ráno v Nice na koleji a dívala se na glykémii v hodnotě patnáct. Nebyla jsem překvapená. Včera jsme se vrátili z party ve čtyři hodiny ráno a teď jsem vstávala na přednášku do školy. Spánkový deficit a špatný životní styl se na glykémiích začínaly jasně projevovat. Každý večer jsme vyráželi s kamarády, které jsem si našla, k moři a pak do klubů. Tohle je Erasmus. Žádný odpočinek, který jsem si mylně malovala doma.

Jsem tu jenom jednou a hodlám si to tady užít! Cestovali jsme po krásách jižní Francie, bavili se, smáli se a já nechtěla promarnit ani vteřinu času, který jsem zde trávila. Odpočívat a mít krásné glykémie můžu doma. Rychle se mi ten plán změnil.

Deník diabetika: Poháněla mě nenávist k sobě, čísla na glukometru byla všechno

Pamatuju si na moje začátky. Čísla na glukometru byla všechno. Nejen pro mě, ale pro celou rodinu. Zatímco ostatní děti dostaly po příchodu domů ...

Město

Po městě jsme cestovali zásadně na kole. Ze školy i do školy jsem jezdila po promenádě a dívala se na moře. Cítila jsem, jak mi město přirůstá k srdci. Inspirovala jsem se tím, jak zde místní smýšlejí. Žádný stres, na vše je čas, nikdo nic neřeší. Nikoliv jako v Praze. Když se rozbije tramvaj, neexistuje, aby se přistavila náhradní doprava. Lidé jdou pěšky a do prací a škol přicházejí o hodiny později. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Moji vrstevníci se rozhodně nestresují životem. Škola je směšně lehká, až se tomu s mými kamarády z Německa nestačíme divit.

Přímo pod kolejemi jsme měli francouzskou pekárnu. Kvůli cukrovce jsem se snažila odolávat. Věřte mi, nešlo to. Bagety a sladké, které tam pekli, byly nebem na zemi. Hříchy jsem se snažila odčinit alespoň při obědech. Dávala jsem si mnoho ryb a zeleniny. Stejně jsem přibrala na váze. Za to ale může to bílé víno, které je tu směšně levné.

Deník diabetika: Cukrovku mi pomáhá zvládnout několik jednoduchých pravidel

1. Nezazlívat si vše, co se nepodaří Ve vztahu s diabetem je těžké být k sobě hodní a laskaví. A ba naopak – je snadné sklouznout k myšlenkám, ...

Parta

Bála jsem se, když jsem odjížděla, že se o mě nikdo nepostará. „Co když si nikdo nevšimne, že jsem se ráno neprobudila a nedorazila do školy?“ říkala jsem si. Další věc, ve které jsem se velmi zmýlila. V cizím městě máte pouze kamarády, které si najdete – a najednou se stáváte rodinou. Jste si navzájem těmi nejbližšími, které tu máte. Na každého jediného člena naší party jsem se mohla spolehnout, že se o mě v případě nouze postará.

Podnikali jsme spoustu výletů. Vyšlápli jsme například vyhlídku Cap-d’Ail. Seděli nahoře, povídali si, popíjeli víno a jedli bagety. To vše při krásném výhledu na Monaco. Výšlapy jsme si plánovali často. Jednou například do historického městečka Èze, které leželo na vrcholu útesu u pobřeží. Musím uznat, že s diabetem to bylo docela náročné. Nechtěla jsem zdržovat s hypoglykémiemi, a tak jsem jedla více, než bylo třeba. Procestovali jsme všechna známá města jako například Cannes, Antibes, Marseille nebo Monako. Byly to chvíle štěstí. Nic neřešíte, nic vás netrápí.

Občas, když jsme seděli na pláži, mi při pohledu na moře problikly problémy z domova. Přijela jsem se sem také hojit. V tu chvíli to byly také teprve 4 roky od doby, kdy mi diagnostikovali diabetes. K nějakému vnitřnímu klidu a smíření jsem měla hodně daleko. Nicméně to vše se hned rozplynulo. Zažíváte nejkrásnější období svého života a problémy se hází za hlavu jedna radost.

Přátelé z Erasmu | zdroj: ARCHIV KATEŘINY FORTELKOVÉ – UŽITO SE SVOLENÍM

Sanitka

Stalo se. Je to ale spíše úsměvná historka než tragická. Při přednášce jsem měla hypoglykémii. Relativně silnou, a tak jsem se rozhodla, že se natáhnu vedle lavice. Chyba. Myslíte, že mě někdo poslouchal, když jsem říkala, že to nic není, ať mi dají jenom pár minut? Ne. Sanitka byla na cestě. Byla jsem donucená profesory sednout na vozítko a jet do nemocnice. A já chtěla po škole na pláž! Opalovat se!

Když mě nandávali do sanitky, celé se jim to zaseklo a nemohli mě tam dostat. Dívala jsem se na ně a přemýšlela, jestli jim mám říct, že do sanitky můžu klidně vyskočit po svých. V nemocnici ke mně po hodině přišel lékař se slovy: „Co tady děláte? Vždyť jste měla jenom hypo, ne?“ Pokrčila jsem rameny a odešla konečně na tu pláž…

Byly to krásné zážitky, vážně. Pokud máte tu příležitost, odcestujte. Diabetes by vás rozhodně neměl držet zpátky!

Zdroj: vlastní zážitky Kateřiny Fortelkové

1929

Diskuze k článku