Cristina Petrut: Když se do lásky vloží cukrovka

Cristina Petrut pochází z rumunského města Kluž a pracuje jako psychoterapeutka a klinická psycholožka. Ve své praxi se snaží pomáhat a radit především lidem s diabetem. Toto zaměření si vybrala proto, že sama je od 11 let diabetička.

Cristina Petrut: Když se do lásky vloží cukrovka

Cristino, mohla bys našim čtenářům prozradit s jakými problémy za tebou přicházejí klienti nejčastěji?

Jelikož mám sama diabetes 1. typu, rozhodla jsem se v rámci své psychoterapeutické a psychologické praxe zaměřit na pomoc lidem, kteří žijí s diabetem 1. typu. Jejich problémy jsou samozřejmě závislé na věku, ovšem kdybych to měla zobecnit, nejčastěji se terapeutické rozhovory týkají poruch stravování a s nimi spojenými depresemi a úzkostmi, ale také pocitů vyhoření v léčbě diabetu, nebo strachu z hypoglykemie. Časté jsou také společenské úzkosti související s odhalením nemoci.

I u nás je jedno z nejčastějších témat, které řeší nejen dospívající diabetici, cukrovka a mezilidské vztahy. Například: kdy a jak partnerovi říct, že mám diabetes… Co svým klientům doporučuješ?

Je pravda, že tohle téma se řeší v rámci diabetické komunity velmi často. Mé klienty například svazuje strach z odmítnutí nebo některé iracionální myšlenky typu: „Jsem pro mého partnera dost dobrý, i když mám diabetes?“ Případně: „Co když jeho/její rodina či rodiče nepřijmou to, že jsem nemocná/ý.“

Zejména dospívající diabetici bývají kvůli takovým myšlenkám ve velkém stresu, protože mají problém těmto pro ně novým vlivům diabetu porozumět. Stydí se za svou nemoc a cítí se  odlišní, často se potýkají s nízkým sebevědomím a s pocitem, že kvůli své „odlišnosti“ nejsou hodni lásky a romantického partnerského vztahu. Neexistuje bohužel žádný univerzální návod, jak a kdy sdílet s jiným člověkem skutečnost, že mám diabetes, protože každý člověk má svůj příběh a je jedinečný. To nejlepší, co mohou diabetici udělat, je přijmout cukrovku jako nedílnou součást svého života – pokud oni sami přestanou nemoc vnímat jako velkou překážku ve svých životech, zeslábnou také pocity úzkosti a strachu, jak tuto informaci sdělit ostatním. V praxi dochází nejčastěji k následujícím třem scénářům:

  1. Klient přijme diabetes jako nedílnou součást svého života, nemá tedy problém o svém diabetu zcela přirozeně mluvit a sdílet informace s ostatními. Díky tomu, že přestane svou nemoc vnímat jako problém, také ostatní lidé kolem něj nemají problém tuto skutečnost akceptovat. Nový partnerský vtah se díky tomu stává pevnější a důvěrnější, přičemž nový partner také bez problémů získá důležité odpovědi na otázky kolem hypoglykemie, aplikace inzulinu, aj.
  2. Klient odmítá přijmout svou nemoc a vnímá ji jako životní selhání. Snaží se proto vyhýbat jakémukoliv rozhovoru na téma cukrovka. Má zvýšenou potřebu svou nemoc skrývat, měří si tedy glykemii tajně (pokud vůbec) a aplikuje inzulin na izolovaných místech (například na toaletě). Setkala jsem se dokonce s případy, kdy si diabetici před setkáním s novým partnerem odpojovali své inzulínové pumpy, aby o nich vůbec nemuseli mluvit. Takový přístup k nemoci je ovšem patologický a nový partner může získat pocit, že není hoden vaší důvěry a na vztahu vám tedy příliš nezáleží.
  3. Klient svůj diabetes přijme, nemá problém o něm hovořit, ale nový partner nemoc neakceptuje. V takové případě by si ovšem měl každý diabetik položit otázku: „Vážně chci, aby byl tento člověk součástí mého života?“ Předpokládám, že většina diabetiků si odpoví, že nikoliv. Nicméně, vždy je důležité si uvědomit, že diabetes sice výrazně ovlivňuje život všech pacientů, nicméně v žádném případě jejich životy neřídí. V rámci mezilidských vztahů, které jsou ovlivňovány chemií a vzájemnou sympatií dvou osob, jde o více než jen o lékařský stav.

Je podle tebe důležité, aby partner „nediabetik“ pomáhal diabetikovi s léčbou?

Vzájemná péče o toho druhého vždy ukazuje, že nám na partnerovi záleží. Pokud se zdravý partner zajímá o partnera s diabetem, je to známka toho, že zdravotní stav svého partnera přijímá. Tato péče navíc pomůže diabetikům zmírnit zátěž spojenou s léčbou a navozuje pocit bezpečí – je přece příjemné vědět, že partner nediabetik umí například v případě nutnosti změřit glykemii. Ne každému je ovšem taková pomoc příjemná. Vždy je nutné, aby si partneři o klíčových záležitostech promluvili a vyřešili je k jejich oboustranné spokojenosti.

Co nejčastěji radíš diabetikům, kteří se za svou nemoc stydí a odmítají ji akceptovat?

Tento pocit studu často doprovází i silné pocity méněcennosti. Pacienti se často potýkají se strachem, že ostatní uvidí, jak si na veřejnosti aplikují inzulin, používají glukometr apod. Proto je opravdu nutné svůj zdravotní stav akceptovat a pochopit skutečnost, že diabetes nemá velký vliv na to, jak se k nám ostatní lidé chovají či jak nás vnímají. Je důležité si uvědomit, že nikdo z nás není dokonalý a každý se potýká s nějakými problémy.

Cristina Petrut – Její práce i koníčky se točí kolem diabetu

Cristině je 27 let a s diabetem žije od jedenácti. K léčbě momentálně používá inzulinovou pumpu. V roce 2014 získala magisterský titul v oboru klinická psychologie, psychologické poradenství a psychoterapie a od té doby se věnuje své poradenské praxi. Většina jejích koníčků se týká právě diabetu – zapojuje se například do pořádání různých sportovních akcí či dia-táborů a pomáhá organizovat sportovní akci DIA-EURO. Je prezidentkou místního sdružení pro diabetiky, členkou představenstva rumunské diabetologické společnosti a členkou Mezinárodní diabetologické organizace IDF za evropskou sekci.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x