Cesta k inzulinu vedla přes slinivku psů

Nositeli Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii se v roce 1923 stali kanaďané Frederick Grant Banting a John James Rickard Macleod. Cena jim byla udělena za „Za objev inzulinu“. Kdo tehdy nobelovou cenou poctěn nebyl, ale na objevu inzulinu měl zásadní podíl, byl tehdejší student medicíny Charles Herbert Best.

Cesta k inzulinu vedla přes slinivku psů

V roce 1921 se v kanadském Torontu podařilo fyziologovi Fredericku Bantingovi a studentu medicíny Charlesu Bestovi izolovat inzulin použitelný v klinické medicíně. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Banting se již dříve intenzivně zabýval problematikou cukrovky. Znal teorii ruského vědce Soboleva, že Langerhansovy ostrůvky slinivky břišní se chovají jako žláza s vnitřní sekrecí, znal také výsledky pokusů J. Meringa a O. Minkowského, které prokázaly přímou souvislost mezi činností pankreatu a výskytem cukrovky. Také již věděl, že Langerhansovy ostrůvky produkují hormon, který byl pojmenován „insulin“ a jehož nepřítomnost v organismu způsobuje cukrovku. Chápal, že je nutné tento hormon získat nějakým šetrným způsobem, což se před ním ještě nikomu s úspěchem nepodařilo.

Prázdninové pokusy ve školních laboratořích

Banting navázal na Sobolevovu techniku a podvazoval psům pankreas a čekal tak dlouho, až došlo k zakrnění (atrofii) pankreatu. Činnost Langerhansových ostrůvků přitom zůstala zachována. Z takto připraveného a vyjmutého pankreatu mohl být inzulin dále extrahován a čištěn. Získaný inzulin Banting vstřikoval psům a sledoval jejich reakci a hladinu cukru v krvi. Celý proces Banting samozřejmě nedělal sám. Tehdejší ředitel Fyziologického ústavu v Torontu J. J. Rickard Macleod mu o prázdninách v roce 1921 umožnil dělat pokusy ve studenty opuštěných laboratořích. Poskytl mu také pokusné psy a asistenta, studenta medicíny Charlese H. Besta. Best kromě jiného uměl měřit hladiny cukru v krvi, což byla v tu dobu dost obtížná záležitost.

Prvním zachráněným byl 14letý chlapec

Po četných pokusech na psech a na sobě začátkem roku 1922 zachránili inzulinem život čtrnáctiletému chlapci, který byl přivezen do nemocnice v kritickém stavu. Tím nastal zásadní pokrok v léčbě cukrovky a další vývoj se soustředil na výrobu a zvyšování kvality inzulinu.

Frederick Grant Banting

Ve svém rodném městě, kanadském Alistonu, se Frederick Grant Banting (14. 11. 1891 – 21. 2. 1941) příliš dlouho nezdržel. Hned po střední škole se odstěhoval do Toronta, kde mohl na univerzitě začít studovat teologii. Brzy však přešel na medicínu, kde v roce 1916 získal titul bakaláře. Vzápětí nastoupil ke zdravotní službě kanadské armády a během 1. světové války sloužil ve Francii. Po skončení války se vrátil do Kanady. V letech 1919–1920 se zabýval problematikou cukrovky a pokusy izolovat z pankreatu inzulin. V roce 1922 získal doktorát z medicíny spolu se zlatou medailí univerzity za dosažené výsledky.

Z armádního lékaře šlechticem

Po získání Nobelovy ceny se o její finanční hodnotu rozdělil s Ch. Bestem, který oceněn nebyl. Následně byl jmenován profesorem na Torontské univerzitě, získal doktorát věd a mnoho čestných funkcí a titulů v Kanadě i v zahraničí. Kanadská vláda mu navíc přiřkla životní rentu a v roce 1934 byl slavnostně povýšen do šlechtického stavu. I přes svůj nabitý pracovní program si našel čas na rodinu. Byl dvakrát ženatý a v prvním manželství se mu narodil syn. Když začala 2. světová válka, zabýval se zdravotními problémy pilotů při létání, hlavně jejich dočasnými ztrátami vědomí. Působil jako lékař a styčný důstojník mezi britskou a severoamerickou zdravotní službou. Při výkonu této služby 21. února 1941 tragicky zahynul při letecké nehodě nad Musgrave Harbour v kanadském Newfoundlandu.

John james Rickard Macleod

Skotský lékař John James Rickard Macleod (6. 9. 1876 – 16. 3. 1935) absolvoval svá studia medicíny v Aberdeenu. Doktorát získal v roce 1898 spolu s odměnou ve formě jednoročního stipendia na univerzitě v Lipsku. Po studiích se do své rodné země nevrátil a vyrazil sbírat pracovní zkušenosti nejprve do Londýna a v roce 1903 do USA. Patnáct let působil na univerzitě v Clevelandu. Zastával různé vědecké funkce a v roce 1918 byl jmenován profesorem fyziologie na univerzitě v kanadském Torontu. Zde se za svého působení zasloužil o vytvoření podmínek pro výzkumný tým objevitelů inzulinu, Bantinga a Besta, za což byl odměněn Nobelovou cenou. Jeho vlastní vědecká práce byla zaměřena hlavně na zkoumání pankreatického extraktu a na výzkum a využití inzulinu v léčbě diabetu. Kromě toho se zabýval také studiem různých biochemických procesů, hlavně chemickými pochody dýchání a metabolismem uhlovodíků. Profesor, který rád maloval.

Teprve po mnoha letech svého působení v cizině se vrátil do skotského Aberdeenu, kde se roku 1928 stal profesorem fyziologie na místní univerzitě. Své vědecké zkušenosti předával nejen studentům na přednáškách, ale též jako autor odborných publikací. Napsal celkem jedenáct knih a monografií, které se věnují oborům fyziologie, biochemie, diabetu a různým pokrokům v medicíně.

John Macleod byl členem mnoha odborných společností v různých zemích a držitelem mnoha vyznamenání. Kromě své práce se rád věnoval golfu, zahradničení, ale také umění, hlavně malbě. Byl ženatý, ale bezdětný. Zemřel ve věku nedožitých 59 let.

Charles Herbert Best

Charles Herbert Best (27. 2. 1899 – 31. 3. 1973) pocházel z rodiny Kanaďanů z Nového Skotska. Narodil se sice v americkém West Pembroke, brzy však odjel studovat do Toronta umění. Jeho studentský život však v roce 1918 přerušila válka a Best narukoval do kanadské armády, kde sloužil ve 2. tankovém praporu. Po válce se na torontskou univerzitu vrátil, změnil však obor a vybral si medicínu. Již během studia pracoval jako asistent dr. Bantinga a měl zásadní podíl na objevu inzulinu. Nobelovu cenu za tento objev sice nezískal, dr. Banting se s ním však o získanou odměnu rozdělil.

Po úspěšném dokončení studia se Best zaměřil na fyziologii a biochemii a nadále se věnoval výzkumu klinického využití inzulinu. V roce 1929 byl jmenován profesorem fyziologie na univerzitě v Torontu a o rok později si připsal objev histaminázy, enzymu odbourávajícího histamin. Věnoval se také výzkumu svalové fyziologie. V pozdějších letech pracoval jako poradce pro Světovou zdravotnickou organizaci. Za svého života byl oceněn mnoha vyznamenáními a čestnými funkcemi. Zemřel v Torontu ve věku 79 let.

RNDr. Věra Černá

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x