Vzpomínky celoživotního diabetika na léčbu v Praze.

Mám dva hlavní důvody k napsání tohoto článku. Rád bych připomněl pár faktů a jmen z dějin zejména pražské diabetologie, oboru dosud minimálně zpracovaného. A potom bych chtěl přinést dlouhodobým diabetikům I. typu zprávu, že za určitých předpokladů lze s chorobou žít naplno dlouhá desetiletí.

Vzpomínky celoživotního diabetika na léčbu v Praze.

Zmíněné předpoklady jsou tři: kvalitní lékařská péče, intelektuálně a morálně vyspělé rodinné prostředí a vlastní důslednost a sebekázeň. Z dosavadních osmapadesáti let žiji padesát sedm let s pomocí inzulínu. Trojice předpokladů se v mém životě sice naplnila, přesto cesta k dnešku nebyla vždy snadná.

Záchrana na poslední chvíli

Tento snímek z mého dětství dokládá můj celoživotní vztah ke knihám. A také je důkazem, jak blahobytně mohl vypadat chlapec s diabetem cca v roce 1961.

Do jednoho roku věku mě matka kojila a vzorně jsem prospíval. Ve třináctém měsíci se však náhle projevily příznaky choroby: značný váhový úbytek, slabost, záněty, pokles intelektu, nechutenství, průjmy, žízeň. Obvodní pediatři považovali můj stav za opožděný důsledek genetické poruchy, způsobené nevhodnými Rh-faktory rodičů. Na doporučení jsem se dostal k primářce dětského oddělení fakultní polikliniky na Karlově náměstí, docentce Zdeňce Kuncové. Paní docentka, odborně i lidsky věhlasná, jednala okamžitě a na základě chybných laboratorních výsledků z pátého pražského obvodu stanovila trojí možnou diagnózu: diabetes mellitus, diabetes insipidus, tumor mozku. A vyslala mne ihned k hospitalizaci na Dětskou propedeutickou kliniku v Nemocnici Pod Petřínem, kterou vedl po celou dobu jejího trvání profesor Kamil Kubát (1913-1996).
Profesor Kubát se rozhodl pro nejhorší variantu. Matku ubytoval se mnou na pokoji a já jsem pomalu, ale jistě umíral. Po čtrnácti dnech hospitalizace bez léčby (!), údajně stejně zbytečné, přednosta při vizitě pověřil vrchní sestru, aby přivolala neurologa z kliniky akademika Hennera k závěrečnému konstatování nevyléčitelnosti. Po vizitě se do pokoje vrátil vysoký, štíhlý lékař s prošedivělou bradkou. Byl jím hematolog Kubátovy kliniky, docent Jiří Janele (1917-1984). Suše matce oznámil, že mi odebere krev a provede nový rozbor, neboť mu můj případ připadá zvláštní. Vzápětí diagnostikoval diabetes I. typu, zřejmě vrozený. Už druhý den mi nasadil inzulín. Začal jsem jíst, přibývat na váze, postavil jsem se i chodil a hezká tmavovlasá sestřička mě dokonce rozmluvila. Docent Janele mi zachránil život. Profesor Kubát, jak vím přímo od něho, si svůj omyl pamatoval do smrti.

Rodina dala přednost mému zdraví.

Zásah docenta Janeleho by byl sám o sobě ovšem nestačil. Celá naše rodina se od prosince 1959, kdy mě z nemocnice po téměř třech měsících propustili domů, starala o to, abych měl maximální a přitom racionální péči. Dodnes se obdivuji matce, která se mnou zůstala do r. 1962 doma, jak moudře si vedla a jak i v případě viróz, úrazů apod. dokázala zabránit větším glykemickým výkyvům.
S úctou se musím sklonit před dědou, renomovaným národohospodářem, jenž navzdory finančnímu znevýhodnění šel s úderem šedesátky naráz do důchodu a ujal se (dokonalé) péče o mne.

Byla přísná, ale držela mi palce

Docentka Kuncová mě svěřila diabetoložce svého oddělení, asistence dr. Miladě Horáčkové (1913-1982), která dodnes stojí v mých očích velmi vysoko. Elegantní, sportovní, rázná dáma s krátce střiženými světlými vlasy a otevřeným přístupem k dětem a mládeži byla v tom dávném čase jednou ze dvou nejlepších pražských dětských diabetoložek mimo pediatrické kliniky. (Druhou byla její a naše přítelkyně dr. Margita Wíšová.)
Milada Horáčková dohlížela na moje zdraví pečlivě, přísně a nekompromisně. Nikdy nedávala najevo city, ale věděl jsem dobře, že mi držela palce a nenápadně podporovala mé humanitní zaměření. Nerada konstatovala, že: “Duševní činností snad budeš trochu kompenzovat svoji nesportovnost”.
Moje dětství bylo poznamenáno nesprávným tvrzením, že kojenci nemohou mít diabetes jako genetickou malformaci, protože nejde o vrozené onemocnění. Přispěl jsem k tomu, že dr. Horáčková prosazovala opravu tohoto názoru ve svých statích a přednáškách, kde jsem sloužil jako názorný příklad.

Tajná úsporná akce skončila neslavně

Inzulin Semilente ze sbírek Českého muzea diabetu.

Na jaře 1962 moje zdraví málem vážně narušila „úsporná akce“ čerstvě jmenované docentky Lidmily Hostomské (1907-1998). Před XII. sjezdem KSČ, který v prosinci 1962 konstatoval narůstající potíže v ekonomice, zřejmě dostala docentka Hostomská pokyn uspořit náklady na léčbu dětských diabetiků. Vybrala vzorek asi 25 pacientů ve věku od tří do devíti let s minimálními dávkami inzulínu a převáděla je z inzulínu dánské výroby Lente a Semilente, dlouho nejlepšího na světě, na perorální antidiabetika. O mnoho později jsem získal informaci, že snad patnáct dětí následkem pokusu zemřelo. Osobně jsem přežil bez úhony díky rozhodnosti své babičky, jež po týdenních, stále se horšících výsledcích (kontrolovaných tenkrát v domácnostech výhradně z moči tzv. Benediktovým činidlem) docentce pohrozila stížností u ministra zdravotnictví Plojhara, kam tenkrát měla přístup. Kupodivu to zabralo!
Akce probíhala v režimu přísného utajení a brzy neslavně skončila. V Časopise lékařů českých není o ní pochopitelně ani zmínka a dokumentární materiál archivní povahy se nedochoval. Zůstává jen přímé svědectví těch, kteří se jí osobně účastnili.

Nezapomenutelná vizita s přehlídkou knírků

doc. MUDr. Alois Kopecký, CSc.

S docentkou Hostomskou jsem se setkal ještě v dubnu 1968, když jsem nastoupil do nemocnice pro akutní potíže s acetonem a bílkovinou v moči. Začaly tím moje trvalé trávicí problémy. Na starost mě dostal skvostný asistent, doktor Alois Kopecký (1920-2013), pozdější motolský docent, klasik české pediatrické diabetologie činný do své devadesátky. Byl víc než lékař, byl starší kamarád. Vedl nás laskavě a s humorem, bavil se s námi, divil se třeba, že jsem prvně od počátku onemocnění hospitalizován.
Zásluhou docentky Hostomské bylo, že zdůvodnila princip volné diety u dětských diabetiků, ovšem neměla žáky. Do praxe jej uváděl na všech dětských klinikách v Praze dr. Kopecký. Největším mým zážitkem z Karlova však byla velká vizita, jíž se během mého desetidenního pobytu památně účastnili všichni pediatričtí přednostové: prof. Josef Švejcar, který si podle statusů nás všecky pamatoval křestními jmény, prof. Emil Poláček, záhadným přístrojem nám zkoumající ledviny, akademik Josef Houštěk, prof. Otto Vychytal a prof. František Blažek. Tou dobou nosili všichni knírek, což na mne učinilo nezapomenutelný dojem svou bizarností.

Další experiment

Pur Insulin neutral ze sbírek Českého muzea diabetu.

To, co následovalo, časově spadá do normalizačního dvacetiletí. Když mě dr. Horáčková propustila ze své ambulantní péče, byl jsem předán endokrinologickému ordináři Vinohradské nemocnice. První, co udělal, bylo, že mi odebral bezvadně fungující dánské preparáty z koňského a kravského pankreatu a naordinoval syntetické domácí výrobky Interdep a Neutral. (Časem jsem zjistil, že Lente a Semilente předepisoval některým obézním diabetikům II. typu, pokud uměli stranicky či finančně prosazovat své zájmy.) Špatný syntetický inzulín na mě působil nevhodně a od primáře jsem za to dostával i dost nevybíravě vynadáno.
Z následujících událostí stojí za zmínku zážitek z hospitalizace na 3. interní klinice, kde jsem ležel v únoru 1983 jen proto, aby mladí lékaři z týmu docenta Jaroslava Páva mohli mne i jiné pacienty na pětadvacet hodin (od osmi ráno jednoho dne do devíti dopoledne druhého dne) připojit k zahraničnímu počítači. Ten kontinuálně odebíral krev a měl ji numericky vyhodnocovat. Po dni bez možnosti dojít si na toaletu, s omezeným přísunem stravy a bez tekutin (!) vylezl z robustního stroje skoro kilometr dlouhý papír s číselnými kódy. Ptal jsem se ošetřujícího lékaře, k čemu pokus vedl. Moje pochybnosti o smyslu počínání potvrdila jeho rozpačitá odpověď: „Víte, my to neumíme přečíst. Stroj ale nesmí stát.“ Ano, i takové byly tragikomické rysy československé reality.
Tento experiment navíc vedl k tomu, že mi byla po hospitalizaci bez zjevné příčiny zkusmo vnucena nešťastná kombinace českých syntetických inzulinů Superdep a Purneutral.

Trápení s českými inzuliny skončilo po převratu

Momentka z mého života. Vznikla na vernisáži mého strýce, akademického malíře Dalibora Pokorného, konané po jeho smrti v roce 2005.

Kvalitní diabetologické péče se mi ovšem v osmdesátých letech prakticky nedostávalo. Mnohaleté trápení s českými inzulíny vyvrcholilo doslova na prahu svobody, v září 1989. Zachránce jsem našel v IKEM v dr. Marii Dryákové, zkušené diabetoložce, žačce prof. Jiřího Syllaby. Bez váhání mi nasadila Lente a Semilente a po převratu, jak to bylo nejrychleji možné, humánní inzulíny. Zavedla mi self-monitoring, intenzívní inzulínovou terapii a postarala se o všestrannou léčbu. Zachránila mi ledviny, oči, cévy. Dnes se v Endokrinologickém ústavu dělí v dohledu nade mnou se zodpovědnou a inspirující dr. Terezou Grimmichovou.
Leč nesmíme nikdy zapomínat na sestry. V některých případech mají význam podstatný. Poznal jsem jich za život mnoho. Za jmenovité připomenutí stojí dětská sestra Marie Foltýnová, trvalá spolupracovnice dr. Horáčkové, Dana Lapešová z IKEM a edukační sestra Ludmila Šinová z Endokrinologického ústavu.
S vděkem všem zdravotníkům s čistým srdcem a s odpuštěním těm, kteří selhali, si uvědomuji, že i více než půlstoleté vzpomínky diabetika jsou jedinečným svědectvím o lidech a době.

Každé ráno cvičím jógu

Že jsem se špatnými inzulíny přežil do konce režimu a absolvoval náročné univerzitní studium několika oborů při zaměstnání (z kádrových důvodů jsem denně studovat nesměl), k tomu přispěl podstatným dílem ředitel Ústavu fyziologických regulací ČSAV akademik Ctibor Dostálek (1928-2011). Kromě jiného mi vštípil základní sestavu hatha-jógy, která kombinuje stav mysli, pozice těla a přesné dýchání. Aplikuji tuto sestavu každé ráno, a přestože jinak aktivně necvičím, udržují cviky pana profesora mé tělo v provozu a fyzicky i duševně výkonné.

Doc. PhDr. Martin Kučera

Autor článku, doc. PhDr. Martin Kučera (60), je historik a vědecký pracovník oddělení biografických Historického ústavu akademie věd ČR. Oborem jeho zájmu jsou dějiny české kultury a politiky 19. a 20. století.

Zobrazit diskuzi
Diskuze k článku

3
Komentujte

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
VěraDrndaŠtěpán Freiberg Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Štěpán Freiberg
Host
Štěpán Freiberg

děkuji za tento článek

Drnda
Host
Drnda

Lidičky to byl horor. Chudák dítě. Opravdu se divím, že se dožil tak vysokého věku. Opravdu horor – jak to ve zdravotnictví tenkrát chodilo. že mu vyměnili inzulín a on se nemohl domoci pochopení. 14 dní ho nechali umírat – než opravdu řešili DM1. A ten výzkum? Ještě že jim babička pohrozila. Tenkrát si doktoři mohli dělat, co chtěli?

Věra
Host
Věra

Chodila jsem v roce 1971 k Dr.Horáčkové ,kdy mě zjistili DM 1 a léčba byla samozřejmě jiná než dnes.