Benjamin Levíček: Moje štěstí spočívá ve skvělém zázemí, které mi vytvářejí moji blízcí, říká nadaný nevidomý diabetik

Benjamin Levíček: Moje štěstí spočívá ve skvělém zázemí, které mi vytvářejí moji blízcí, říká nadaný nevidomý diabetik
Benjamin Levíček je diabetik I. typu a nevidomý, a přesto žije naplno Zdroj: se souhlasem autora Benjamina Levíčka

Když se rozdával talent, dostal rovnou celou fůru. Benjamin Levíček je nadaný sportovec a hudebník, který – ačkoliv je nevidomý a má cukrovku I. typu – žije svůj život naplno. Zahrál si se symfonickým orchestrem i s Pavlem Šporclem, a dokonce sám komponuje. V rozhovoru pro DIAstyl se rozpovídal o svém vztahu ke sportu a hudbě i o překážkách, kterým musí ve svém životě kvůli zrakovému postižení a diabetu čelit.

Nevidomý je od narození, cukrovku mu diagnostikovali v 15 letech. Na jednoho mladého muže je to až až. Benjamin Levíček však žije napohled úplně normální život. Vlastně ne. Ben je totiž aktivnější než celá řada jeho vrstevníků. A ve svých aktivitách je úspěšný. V čem spočívá tajemství vyrovnaného života tohoto nadějného mladého sportovce a umělce?

Bene, sportuješ, hraješ na několik hudebních nástrojů, krásně zpíváš. Který z těch zájmů převažuje? A změnilo se to nějak v čase?

Upřímně, nedokážu říct, který ze zájmů mě naplňuje více. Jak sport, tak hudba jsou pro mne velkým koníčkem a obojí mi dává radost v něčem jiném. Hudba, především vystupování na koncertech, pro mne znamená předávání určité emoce, možnost, jak mohu publikum obohatit a předat mu pozitivní energii a radost. Vždycky mě potěší, když někomu svým vystoupením zlepším náladu.

V showdownu, který provozuji závodně, se – lidově řečeno – vybouřím. A byť v běžném životě nemám soutěživost v povaze, u showdownu je to jiné. Při ostatních sportech naopak trochu vypnu od stresu, uvolním se a přijdu na jiné myšlenky. Tak jsem to měl vždycky. Samozřejmě, že když mě čeká důležitý turnaj, trochu si přidávám v showdownových trénincích, před větším koncertem zase v oblasti hudby. Jak v hudebním vystupování, tak v showdownu jsem si už prošel krizovými obdobími kvůli tlaku, který na mě byl vyvíjen. To mě však pouze utvrdilo v tom, že bych ani jedno nechtěl mít za svoji hlavní profesi.

Co je showdown:

Showdown neboli aplikovaný stolní tenis pro zrakově postižené je hra pro dva nebo čtyři hráče. Hraje se upravenými pálkami a ozvučeným míčkem na obdélníkovém stole, který je vybaven mantinely, středovou dělicí deskou a brankami na zadních stranách.

Potíže se zrakem máš od dětství, cukrovku ti diagnostikovali v 15 letech. Jak se s tak vážnou diagnózou vyrovná patnáctiletý kluk, který má už tak život složitější než jeho vrstevníci? Co ti pomohlo?

Myslím, že jsem měl obrovskou výhodu v tom, že nevidím od narození. Díky tomu si neumím představit, jaké je to vidět, takže jsem svůj zrakový handicap po celý můj život bral s nadhledem. Zároveň v době, kdy jsem cukrovku dostal, se mi jinak všechno docela dařilo a trochu mi to stouplo do hlavy. Velmi rychle jsem si uvědomil, že ne vše mohu ovlivnit tím, jaký jsem. Nad vodou mě také drželo to, že nejsem jediný diabetik na světě, tak proč bych to neměl zvládnout?

Paradoxně větší vyrovnávání se s cukrovkou přišlo až postupem času. Cukrovka mi totiž byla diagnostikována v době, kdy jsem prakticky neventiloval své pocity ostatním a snažil jsem se pořád působit optimisticky. Jenže kromě cukrovky se mi kumulovaly i další složitější věci. Pak vše dost razantně vyplavalo na povrch, ani glykémie nebývala úplně optimální. Své emoce jsem prožíval intenzivněji a naštěstí jsem přestal udržovat tu svou pozitivní bublinu. To bylo jedině dobře. Především díky svým blízkým žiji i s diabetem spokojený život.

Pískání v uších: Tinnitus nehrozí jen v hlučném prostředí. Může postihnout například i IT specialisty, říká lékařka

Tinnitus, kterému se lidově říká „pískání v uších“, jsou zvuky, které obvykle slyší pouze daný člověk. Intenzita zvuků, jejich druh a výška tónů ...

Co je pro tebe z hlediska nevidomosti a diabetu obtížnější, showdown, nebo hudební aktivity?

Z hlediska nevidomosti určitě hudba. Veškeré skladby se totiž musím učit nazpaměť, poslepu prostě není možné hrát z listu. Zároveň mi někdo na koncertě musí říct, jestli stojím správně natočený k publiku, ne vždy to tak úplně poznám. Také potřebuji pomoci s vybíráním oblečení. Ve svých věcech se sice vyznám, vím, co se k sobě hodí a případně použiji aplikaci na rozpoznávání barev, nicméně nakupování oděvů bez vidícího doprovodu nezvládnu.

Showdown je zase obtížnější vzhledem k cukrovce – už proto, že je perfektně uzpůsoben pro nevidomé a zrakový handicap zde nečiní žádný problém. Někdy je složitější hlídat si glykemii, občas se v důsledku potu odlepí náplast od senzoru či inzulínové pumpy. Na druhou stranu pro mne ani hudba, ani sport nejsou nezvládnutelné.

Jak ses vlastně dostal k hudbě? Jste doma muzikanti?

Hudba je v naší rodině dost v kurzu. Můj táta je sólista v opeře v Janáčkově divadle, všichni sourozenci zpívají, brácha hraje na klavír a varhany. Rodiče chtěli, abych se hudbě také věnoval, začal jsem tedy zpívat, hrát na klavír a sopránovou flétnu. Následně jsem k tomu přidal housle a klavíru jsem zanechal. Pak jsem ze sopránové flétny přešel na altovou a příčnou, zase jsem začal hrát na klavír a sám jsem se naučil na violu a foukací harmoniku.

A co tréma? Klepou se ti při vystoupení kolena, nebo patříš mezi šťastlivce, kteří jsou na pódiu jako ryba ve vodě? 

Dřív jsem míval trému před každým vystoupením, teď už ji nemám takřka nikdy. Občas jsem trochu nervózní těsně předtím, než vkročím na pódium, při prvních tónech ale ze mě strach opadne. Vždycky si říkám, že v nejhorším prostě udělám chybu, ale stávají se daleko horší věci.

Tréma ze mě nespadne jen ve chvíli, kdy vím, že dané vystoupení nemám úplně dobře nacvičené, nebo při hudebních soutěžích. Soutěžení v hudbě obecně příliš nemusím. Nevídanou píseň jsem si chtěl spíš vyzkoušet a s největší pravděpodobností se na ni už nepřihlásím. Dle mého názoru je umění tak subjektivní, že se dost špatně posuzuje, kdo je lepší, či horší hudebník. Paradoxně mám vždycky daleko horší pocit až po vystoupení. Nerad se totiž chválím, zároveň pokaždé vím o nějaké chybě, kterou udělám, nebo emoci, kterou jsem nepředal tak, jak jsem chtěl.

Závislosti na cukru se dá zbavit, ale bez abstinenčních příznaků se to nejspíš neobejde

Sladkostmi odměňujeme děti za dobré známky. Odměňujeme i sami sebe po náročném dni. Zvykli jsme si na „sladkou tečku“ po nedělním obědě. Při ...

Většina hudebníků si během koncertu najde nějaký záchytný bod v publiku a podle reakcí diváků přizpůsobuje své vystoupení. Co ti při koncertě pomáhá vnímat diváky a navázat s nimi pouto, když je nemůžeš vidět?

Snažím se co nejvíce poslouchat a řídit se podle sluchu. Asi nejvíce napoví potlesk a roztleskávání do rytmu určité písně. Každé publikum ocení trochu jiný žánr, proto na svých koncertech čas od času pozměním původně připravený program.

Na koncertě Světlo pro Světlušku sis zazpíval s Michalem Horákem. Jak se zrodil nápad na tento vtipný duet?

V srpnu roku 2022, dva měsíce předtím, než měl koncert proběhnout, mi volali ze Světlušky, že budu zpívat s Michalem. S ním jsem se také sešel a přemýšleli jsme, co vybereme. On říkal, že se pokusí něco složit a napadlo ho právě téma rande. O dva dny později mi písničku poslal a já souhlasil, lidem ve Světlušce se taky líbila.

Video: Duet Rande naslepo s Michalem Horákem na koncertě Světlo pro Světlušku

Používáš inzulinovou pumpu. Jak si jako nevidomý nastavuješ dávku inzulinu?

Vše řeším přes telefon a mobilní aplikaci. Dnes je v každém smartphonu nainstalovaný odečítač obrazovky – mluvicí program, který říká vše, co se na displeji nachází, a zpřístupňuje speciální gesta. V telefonu mám nainstalovanou aplikaci pro ovládání pumpy, v ní si všechno přizpůsobím.

Narážíš kvůli nevidomosti na nějaké problémy, pokud jde o management cukrovky?

Je jich hned několik. Používám senzor Dexcom G6, u něhož se vždy musí zadat kalibrační kód. To už jsem se ale naučil vyfotit. Dále je trochu problém, že při měnění zásobníku tak úplně nepoznám, kolik inzulínu je v zásobníku nataženého a kolik mi jej zbývá ještě v lahvičce. To řeším tak, že si vždy natáhnu plný zásobník, zapisuji si, kolik jsem si natáhl, a odečítám to od počtu jednotek v plné lahvičce. Plnění hadičky navíc nejde udělat přes mobilní aplikaci, takže si u své tlačítkové pumpy přesně pamatuji, kolikrát které tlačítko musím stisknout, u dotykových pump to asi budu řešit zapamatováním si toho, kde se nacházejí které ikonky, případně si na displeji udělám nějakou hmatnou značku.

Veřejné vystoupení je pro většinu muzikantů o slušné dávce adrenalinu. Stres má ale vliv na glykemii. Musel jsi někdy řešit aktuální zdravotní problém na pódiu? 

Jak jsem nastínil už dřív, trémista úplně nejsem. Před každým koncertem se snažím uvolnit, což se mi, myslím, relativně daří. I díky tomu jsem během vystoupení zdravotní potíže asi nikdy neměl. Jednou se mi stalo, že mi asi dvě hodiny před začátkem koncertu selhal senzor a zhruba 20 minut před samotným vystoupením jsem měl nižší cukr, ale rychle jsem vše vyřešil a koncert proběhl dobře. A jasně, přiznávám, že jsem absolvoval pár koncertů s glykemií kolem 10 mmol/l, ale to bylo spíše kvůli dezertům na akci (smích).

Jakým způsobem komponuješ? Přichází k tobě nenadálá inspirace, kterou si zaznamenáš, nebo patříš mezi skladatele, kteří musejí nové kousky, jak se říká, „vysedět?

První způsob ke mně sedí úplně stoprocentně. Inspirace přijde většinou v nějaké vyhraněné emoci, ať už je to smutek, nebo radost. Nápad si rychle zapíši do telefonu a podle mých časových možností buď hned, nebo o něco později píseň dokončím. Tolik času ale obvykle nemám, takže zrovna teď je v mém telefonu asi sto poznámek (smích).

Často hráváš na osvětových akcích, ať už je to Světlo pro Světlušku, Dny umění nevidomých, či jiné. Nepřemýšlel jsi někdy o vlastním projektu podobného typu do budoucna?

Nepřemýšlel, ale při té otázce se mi v hlavě hned vyrojila spousta nápadů. Musím však být realista. V tuto chvíli vzhledem ke škole, práci, hudbě, sportům, vykonávání funkce vedoucího na akcích pro zrakově znevýhodněné děti a věnování se svým nejbližším není organizace nového projektu v mých časových kompetencích. Navíc jsem typ člověka, který své nápady začne okamžitě realizovat, takže je raději hned vypouštím z hlavy (smích).

Zahrál sis se symfonickým orchestrem, před časem dokonce s Pavlem Šporclem. Máš svoji kapelu, nebo přemýšlíš, že bys ji postavil?

Je to podobné jako u těch projektů. Moc rád bych byl součástí nějaké kapely, ale aktivit mám víc než dost. Pokud bych do něčeho takového šel, zanedbával bych buď své blízké, kapelu, nebo povinnosti. A už se nechci dostat do situace, kdy věci, které dělám, budu vykonávat nezodpovědně. Nechci, aby odpověď působila odmítavě, spíš si myslím, že na některé věci čas jednou přijde. A pokud ne, bude to tak, jak to má být.

Video: Pavel Šporcl a Benjamin Levíček na koncertě Světlo pro Světlušku

Jaký byl tvůj nejkrásnější zážitek, který tě nabil na hodně dlouhou dobu?

Mám obrovské štěstí na mezilidské vztahy – nejen v rodině. To, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují, chápou v mých chybách, rozumí mi a dokážou mi říct i to, že se mi něco nepovedlo, pro mě znamená nesrovnatelně víc než úspěchy či jednorázové zážitky. A extrémně mě to nabíjí v tom, co dělám. Moje štěstí spočívá ve skvělém zázemí, které mi moji blízcí vytvářejí.

Kde tě můžeme vidět jako hudebníka v nejbližší době?

Letošní sezonu začnu 8. září na Festivalu inkluzivní kultury na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Kromě hudby tam budu ukazovat i showdown. Dále vystoupím 19. září na Setkání u stromu Olgy Havlové, událost se uskuteční opět v Brně, tentokrát u pamětního stromu Olgy Havlové v parku Lužánky v 10:00. Již pošesté se zúčastním koncertu Světlo pro Světlušku, který odvysílá ČT1 a ČRo Radiožurnál, a opět bude v Praze. Poslední akcí, kterou mám s jistotou potvrzenou, bude koncert Michala Horáka, kde se pokřtí jeho nové album. Proběhne 12. 10. v Paláci Akropolis v Praze.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů!

Zdroj: autorizovaný rozhovor s Benjaminem Levíčkem

3837

Diskuze k článku