
Chcete vyzkoušet nový druh pohybu? Zjistěte, jak na to.
Díky své akční povaze Aleš dokazuje, že i s cukrovkou se dá dělat to, co člověk miluje. Jeho koníčkem je sport a nevyhýbá se ani aktivitám, při kterých musí dávat velký pozor na případné poškození kompenzačních pomůcek. Jak tedy s cukrovkou sportuje akční kickboxer a milovník sjezdů na kole?
Aleš pochází z Hranic na Moravě, ale aktuálně žije již několik let v Praze. Pracuje v IT a mezi jeho koníčky patří sport a pohyb v přírodě. Diabetes má už 28 let a byl mu diagnostikován v rámci hospitalizace s jiným onemocněním. Ke kompenzaci diabetu používá čtečku a senzory a jednorázová pera.
Jako malý jsem hrál závodně házenou a chodil na karate. V házené jsem to měl relativně slibně rozjeté, ale po 4 letech od diagnózy diabetu mě naši chtěli chránit a ze závodění mě stáhli.
Bylo mi v té době 8, tak jedinou mojí reakcí bylo obrovské nadšení, že si budu píchat injekce.
Asi jsem byl zvláštní dítě, protože mi bylo strašně líto, že třeba nemůžu nosit dioptrické brýle. Teď jsem ale rád, že mám oči v pořádku, protože oční komplikace bych opravdu nechtěl.
Prastaré jógové sestavy cvičí praktikanti po celém světě již tisíce let. Jóga prospívá zdraví těla i duše a její nesčetné přínosy ohromují lékaře ...
Rodiče z toho byli samozřejmě špatní. Kdo by nebyl, když mu takhle onemocní dítě. Ale přede mnou to na sobě nedávali zdát. Pro mě to ale opravdu nebyl moc rozdíl. Dostával jsem běžně jídlo na příděl, takže to, že mi máma jídlo váží a přiděluje podle nějakého systému, jsem vůbec nevnímal.
No, buďme upřímní, kdo by v 8 letech hledal nějaké informace. Při hospitalizaci jsem hodně zhubl, a proto mou jedinou starostí bylo jídlo. Naštěstí byl se mnou hospitalizován syn řezníka, který nás zásobil šunkou, kuřátky a párečky. Máma začala ale informace okamžitě shánět, kde se dalo. Jako nejlepší zdroj informací se nakonec ukázala zdravotní sestra, která sama měla diabetes. Její zkušenosti byly k nezaplacení.
Máma se o mě starala výborně. Když došlo na hospitalizaci a zhoršila se mi kompenzace, tak mě pan docent vrátil rychle domů, protože věděl, že mě máma zkompenzuje lépe než oni. Měl jsem velké štěstí, že si to máma nastudovala a snažila se ze všech sil. Tím bych jí chtěl i poděkovat, jak moc se pro mě obětovala a co všechno pro mě udělala. Vážím si toho, i když jsem si stěžoval, když se to dotklo závodění.
Dělá mi obrovský problém skloubit sport a jídlo. Víte ono není úplně nejlehčí mít „formu“, být štíhlý, podávat výkon a udržet si optimální glykémie. Přijde mi, že člověk musí vždy něco obětovat, aby to tak nějak vycházelo. Moje hlava by chtěla co nejlepší výsledky ve sportu, a to prostě úplně nejde ruku v ruce s kompenzací. Nejsem nejvzornější pacient, ale snažím se to držet na únosné míře, tzn. glykovaný kolem 54 v průměru, bez komplikací.
Rodiče mě přihlásili na stolní tenis. Tam mi ale vadilo, že je to sport bez kontaktu. Sám jsem proto chodil denně hrát basketbal, fotbal, in-line hokej na multifunkčních hřištích. A kolo jsem používal jako dopravní prostředek.
Dělám si pauzy na měření glykémie, ale už většinou podle pocitu poznám, jestli mám hypo nebo hyper. Kontrola glykémie pak jen potvrdí, co cítím a zjistím přesnou hladinu. Podle toho pak pokračuji – jídlo, pauza, inzulin, konec.
Hypa jsem nemíval, protože bylo potřeba si udržovat uměle vyšší glykémii. Při kickboxu jde o 2-3minutový intenzivní záběr, kdy jedete na maximum. Při tom dochází k rapidnímu poklesu glykémie. Bylo tedy žádoucí mít nadsazenou glykémii, abych předešel tomu, že nebudu mít energii. Problém ale je, že na tu chvilku v ringu máte dobré hodnoty, ale později to vyletí nahoru. Takže jsem se potom dopichoval. Mít pumpu, tohle bych nemusel vůbec řešit.
V listopadu 2019 jsme byli z nemocnice propuštěni bez senzorů. Glykémii jsme kontrolovali pouze glukometrem. Několikrát – odhadem klidně i ...
Nikdy jsem ji neměl, protože si neumím představit, že by přežila sparing nebo soutěže. Díky relativně dobré kompenzaci mě do pumpy doktoři nikdy nenutili. Ale pokud bych ji měl, na zápasy bych ji stejně sundával.
Obvykle je to 90 minut a jde o rozcvičku a samotný trénink. Vždycky jsem se považoval za antitalent, a proto jsem trénoval 3x týdně 180 minut. Kromě tréninku se ještě jede sparing, a to ve 2-3minutových kolech, dokud glykémie (síly) vydrží. Pravidelně je to kolem 10 kol.
Pokud mám pravidelný režim, pak den před tréninky uberu bazál o potřebný počet jednotek a pak to jen přidržuji bolusem. U každého sportu je to specifické a člověk si musí najít vzorec, který mu funguje.
Startovací glykémie je ideální mezi 8-12mmol/l, ale občas se stávalo, že mi v půlce došla „šťáva“ a bylo jasné, že z hlediska daného sportu by bylo lepší, kdybych měl glykémii vyšší. Ale to už pak znamená horší kompenzaci, takže si člověk musí vybrat, jestli dá přednost kompenzaci nebo sportu.
Abych udržel kompenzaci v normě, snažím se mít v ideálním případě glykémii 8-10 a těsně před začátkem aktivity se najím podle předpokládaného výdeje – většinou tak 36 g sacharidů… a dále doplňuji dle potřeby.
Tady jsem se našel a začal jsem zdraví řešit s ohledem na daný sport právě z hlediska kompenzace.
Karel se narodil v Plzni a s cukrovkou žije již 43 let. V životě vystřídal různé profese, jak sám říká podle hesla: využij příležitost a nebudeš ...
Před asi 12 lety jsem se vrátil k cyklistice, nejprve kategorie XC a silniční. Ale před 6 lety jsem potkal v lese partu kluků na enduro kolech a postupem času se tomu začal věnovat naplno. Jako bonus jsem zjistil, že u toho spotřebuji mnohem méně jídla než u silniční cyklistiky, a konečně jsem našel sport, kde se zase můžu vybít.
Hlavní rozdíl mezi endurem a sjezdem je v tom, že u endura většinou člověk šlape několik kilometrů nahoru a dolů a trvá mu celý den, než dorazí z bodu A do bodu B. Sjezd se oproti tomu jezdí na uměle vytvořené trati, kdy vás vyveze lanovka nahoru, sjedete kopec a takhle to opakujete několikrát během dne. Pointa je v okruzích. A to mi vyhovuje, protože rád trénuji a odstraňuji chyby.
Pro diabetes je to ideální, protože se dá krásně ladit glykémie. Když se opakovaně dostáváte na start, máte tam zázemí, ke kterému se vracíte, což je jídlo, inzulín a tak podobně.
Paradoxně sjezd na kole je na glykémii asi nejlepší – máte minimální výdej směrem nahoru, protože vás vyveze lanovka, a dolů jedete obvykle 4-6 minut. To je asi hlavní náplň sezóny. Pokud vychytáte ten drobný poměr výdeje vůči sezení na lanovce, tak zjistíte, že stačí lehce upravit inzulin a není ani potřeba extra upravovat dávky jídla na začátku.
Já si odladil ideální recept – upravit si bolus těsně v průběhu dne a na bazál sahám až po ježdění, protože to má spíše „nástup“ a paměťový efekt do dalšího dne.
V Praze sjezdovky nejsou, tak jezdím v okolí Prahy, a to je řehole v podobě jídla. Mám takový testovací okruh, 40 minut nahoru a 5 minut dolů. Na jeden výjezd mě to stojí dle rychlosti kolem 30 – 40 g sacharidů. Tady platí, že můžu dát tak cca 4-5 okruhů a pak konec, protože začne růst enormně spotřeba jídla ke konci. Dříve jsem jezdíval trasy kolem 120 km na jeden zátah, takže všechno jídlo jsem musel mít na zádech v batohu. Samozřejmě i tohle jde, ale moc se mi ten koncept nezamlouval, takže jsem defakto veškeré aktivity upravil.
Věřte, že existuje několik dárků, které by každý diabetik rád obdržel, a které by mu vykouzlily úsměv na tváři. Proto vám v následujícím ...
Ano, s pumpou by to byla úplně jiná situace, ale samotná absence „akce“ mě nakonec přiměla změnit zaměření. Nicméně, čekám až se trošku zaběhnou náplasťové pumpy a pak bych se k tomuhle typu trénování mohl vrátit, protože bych jídlo vyměnil za neustálé ubírání inzulinu v průběhu jízdy. Pokud by se mi dařilo držet glykémii mezi 6-10 a nemusel bych jíst, byla by to značka „ideál“.
Jasně, adrenalinové sporty s sebou nesou i častější pády. A několikrát se mi to i stalo. Ale poměrně dobře funguje vnitřní strana paže, kde jsou minimální šance na vytržení / zničení senzoru. Jen je potřeba tejpovat a odladit místo vůči chráničům.
Rozbitá pera jsem vyřešil tím, že používám jednorázová – pokud ho zničím, mám připravené nové s jehlou a není v tom problém. Naštěstí to není na denním pořádku a pokud to jde, s perem na kole nejezdím (vzhledem k povaze mého ježdění ho stačí mít k dispozici v autě).
V autě mám obvykle 120 g sacharidů s rychlým glykemickým indexem a 360 g sacharidů s nízkým glykemickým indexem. V ledvince pak vozím rezervu, o které vím, že mi umožní dojet v případě hypa k autu.
Pokud mám hyper, musím vyhodnotit, jestli ji ještě dokážu srazit a udržet sportem. Pokud jdu jezdit do bikeparku, kde mi glykémie klesá málo, tak se připíchnu a srovnám si glykémii na normální úroveň, počkám třeba hodinu a jdu jezdit. Pokud jdu jezdit traily, kde je enormní spotřeba a výdej, můžu si klidně dovolit startovat s glykémií do 15, protože vím, že pokud si nedám na začátku jídlo, po prvním výšlapu mám glykémii dole a na druhý okruh už se normálně najím. Ale to si musí každý vyzkoušet, kde má hranici a jak mu tělo funguje.
Pokud mám pocit, že mi něco nevychází, vedu si podrobnou evidenci jídla, inzulinu a poznámek „co se dělo“. Z toho pak zpětně vycházím a dá se v tom dobře najít vzorec. U sportu to dělám tak, že pokud jezdím okruhy – tak se měřím před a po každém okruhu. Ale protože je to dost stereotypní, tak už mám vcelku odladěné, kdy glykémie klesá, kdy stoupá, takže je to spíše pro potvrzení. Tedy tak 2-3 měření za hodinu při sportu. Docela bych ocenil senzor, který umí posílat hodnoty do Garmin hodinek, které používám jako sporttester.
V sezóně jezdím každý víkend do bikeparku. Obecně mám rád sportovně založené dovolené. Mimo sezónu, když lanovky přejdou na zimní provoz, přecházím na místní traily, které jezdím také o víkendu. Stíhám ale ještě v týdnu chodit jezdit trénovat pumptracky na BMX kole.
Jako hlavní disciplínu mám sjezd. K tomuhle rozhodnutí mě dovedly restrikce v podobě Covidu a také trvalá zranění, která mi už neumožňují soutěžit. Doplňkově se věnuji posilování, józe, švihadlu. Tohle mi přijde, že funguje velice dobře a zároveň to v dnešní době lze výborně odcvičit doma, v garáži nebo venku. Ale obecně nemám problém s jakoukoliv pohybovou aktivitou, ale tam už neřeším výkonnost.
Ano mám rád adrenalinové sporty, asi mi to dává pocit, že skutečně „žiju“. A vlastně všechny sporty, které zkouším, se vždy snažím směřovat adrenalinově.
V tomto vývojovém období sehrává významnou roli potřeba seberealizace a zhodnocení zkušeností. Velmi často se ale také objevuje i celková ...
Dietu dodržuji, i když občas ujedu. Když pominu tyhle občasné výkyvy, tak dodržuji vše, jak by se mělo. Jídlo si neustále vážím, manželka je na mě hodná a připravuje mi obědy, takže mám defacto 90 – 100 % jídla spočítáno a vím přesně, kolik mám sacharidů. To je podle mě základ, protože pokud chce člověk sportovat, tak to ani jinak nejde. Sport jak takový vnese do kompenzace hodně proměnných, které se nedaří vždy odhadnout, jak bych chtěl, ale snažím se o to co nejlépe.
Aleš Kelnar | zdroj: se svolením autora Aleše
Sportovní aktivita Aleše Kelnara zahrnuje z hlediska změn glykémií velmi rozdílné sporty. Z rozhovoru je zřejmé, že jim Aleš dobře rozumí a je schopen pomocí úprav dávek inzulínu a přijímaných sacharidů mít glykémii s ohledem na velký rozsah jeho sportovních aktivit pod kontrolou. Rozhovor je i kvalitním návodem pro ostatní, jak stran sportovní aktivity postupovat. Inzulínová pumpa by díky možnosti aktuální úpravy bazální dávky situaci ještě vylepšila, ale to Aleš ví a do budoucna s ní jistě počítá.
Zdroj: časopis DIAstyl, autorizovaný článek užitý v původním znění a se souhlasem autora Aleše Kelnara a MUDr. Jana Brože, Ph.D.
722